Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Příběh o založení města

Nejstarší pověsti o založení Berouna zaznamenal v roce 1541 v Kronice české Václav Hájek z Libočan. Ten tvrdí, že první město u významného brodu postavil Slavoš, manžel kněžny Tetky z nedalekého hradiště Tetína. Podle zakladatele bylo nazváno Slavošov. Později však nové město postihly povodně a mor, takže obyvatelé odtud uprchli. Útočiště našli u hradu Hýskova. Ve vylidněném, rozpadajícím se městě, sídlila jen divá zvěř a lupiči, kteří přepadali při brodění řekou nic netušící pocestné a obírali je o veškerý majetek. Proto se začalo říkat, že Slavošov na řece Mži se proměnil v hrozný "beroun". 

Pověst o Klepáčkovi

Při novobarokní přestavbě radnice se dočkala zpodobnění také nejznámější postava berounských pověstí - Klepáček, jejíž plastiku mohou příchozí do budovy radnice spatřit ve vstupní chodbě. Skřítek, který svou přítomnost projevoval vždy klepáním na zeď, byl odpůrcem nespravedlnosti, falše a nepoctivosti. Trestal nepoctivé úředníky a řemeslníky, kteří rozkrádali obecní jmění nebo odváděli špatnou práci. Zároveň vyváděl i neuvěřitelné šprýmy.
A kde se tu vzal? Za jedné z válek zajali nepřátelští vojáci berounského purkmistra a nutili ho, aby jim prozradil, kam ukryl obecní pokladnu. On však vytrvale odolával jejich nátlaku, nezlomilo ho ani bití, ani kruté mučení. Nakonec ho rozlícení vojáci přivázali za koně a nechali ho vláčet tak dlouho, až vypustil duši. To se událo v domě u Podlešských vedle radnice a dlouho prý byly na dvoře znát krvavé skvrny, které nešly nijak smýt. Poklad zůstal neobjeven, zazděn kdesi ve sklepích radnice, ale duch poctivého purkmistra ho pořád střeží. A hlídá i všechno ostatní obecní jmění, dbá také na spravedlivé rozhodování konšelů, nenávidí hádky, křivdy, úplatky, podvody a intriky. To hned začne vztekle bušit do stěny...

Přízraky Na klášteře

Nejvíce pověstí se váže k nenápadné ulici, kterou máme po levé ruce, stojíme-li před městkou radnicí zády. Kdysi se tady při městských hradbách rokládal bohatý dominikánský klášter s kostelem Pany Marie a hřbitovem. Při takzvaném "krvavém aprílu" (1421) husité dobyli zradou Beroun a cílem jejich zuřivosti se stali zejména nenávidění mniši. Povraždili je, klášter vydrancovali, vypálili a rozbořili. Desítky let připomínaly nešťastnou událost jen zříceniny zarostlé křovinami. Posléze začala městská rada přidělovat nevyužité pozemky pro stavbu nových dobů. Mnohé z nich byly přímo zabudovány do zbytků klášterních zdí. A děly se tu podivné věci... Obyvatelé domu u Mandlů často vídali záhadná zelená světélka, poskakující po rozpadlých městských hradbách a v době různých církevních svátků se po půlnoci vynořily z domu u Kloboučníků postavy ministranta a kněze ve zvláštním černém hábytu a za nimi běžel černý pes s ohnivě svítícíma očima. 

A příhoda, která se skutečně stala roku 1727 a je zapsána ve farní kronice: Jeden z nájemníků domů Na klášteře měl v noci podivný sen o pokladu, skrytém v městské hradební zdi, která tvořila zadní stěnu jeho dvorku. Hned vstal, vzal špičák a lucernu a šel poklad hledat. Když několikrát udeřil do hradby, vyvalilo se kamení a objevil se výklenek. A z něj se na zděšeného muže šklebil stojící kostlivec ve zbytcích zpuchřelé kutny. Leknutí způsobilo hledači pokladu takový šok, že se z toho roznemohl a do několika dnů zemřel.

Ohnivý Beha

Strašlivý přízrak muže, který se řítí ulicemi (ale i po střechách nebo po nebi) v hořícím kočáře a bičem blesku pobízí spřežení koní s plamennou hřívou, je vedle Klepáčka nejtypičtějším berounským strašidlem. V určité dny koná ohnivý Beha objížďku od bývalého hřbitova při kostele sv. Jakuba až k někdejšímu popravišti pod Městskou horou na Plzence (kde stával sloup Božích muk) a odtud se vrací k Behovskému domu u Horní (Plzeňské) brány (dnes čp. 28). Jedna z pověstí tvrdí, že Beha býval berounským rychtářem. Za údajný zločin vraždy odsoudil nevinného mladíka k trestu smrti. Když se dozvěděl, že šlo o justiční omyl, oběsil se na půdě svého domu. Ve skutečnosti však Mates Rudolf zvaný Beha nikdy nevykonával funkci rychtáře. Byl to bohatý měšťan, člen cechu řeznického. Po velkém požáru města roku 1735 však zešílel a oběsil se. Jeho podivná smrt, dávaná do souvislosti s nejničivějším požárem, jaký kdy Beroun postihl, zapůsobila zřejmě na měšťany tak mohutným dojmem, že byla důvodem vzniku tajemné legendy.

Děkanův prorocký sen

Přesně 14 dní před osudným požárem měl berounský děkan Jiří František Procházka děsivý sen, v němž velice živě viděl planoucí město Beroun. Svým "viděním" byl tak vyveden z míry, že při ranní pobožnosti užaslým věřícím sdělil, že jim hrozí zhouba ohněm a vroucně se modlil za odvrácení tak velikého neštěstí. Posluchači nevěřili děkanovu varování. Ovšem k požáru skutečně došlo, dokonce i místo ohniska se shodovalo se snem kněze... A možná, že právě tato událost dala vzniknout pověsti, že má-li v Berouně dojít k požáru, rozsvítí se po půlnoci všechna okna kostela sv. Jakuba na náměstí, jako by v něm planuly stovky svící, ačkoliv uvnitř nikdo není a žádné skutečné svíce tam nehoří. Do tří dnů, týdnů nebo měsíců po takovém tajemném jevu je město zcela zaručeně navštíveno požárem

Pověst o založení kostela sv. Jakuba

Vypravuje se, že když budoucí kníže Václav jezdíval z Tetína, kde ho vychovávala babička Ludmila, ke své matce Drahomíře do Prahy, musel často po bouřkách a deštích přenocovat v rybářské chatrči u brodu a čekat, než voda v řece Mži opadne. I poté, co se stal knížetem, starý rybář na sympatického mládence nezapomněl. Když se stařec dozvěděl, že byl jeho milovaný kníže zavražděn, rozhodl se, že svoji dřevěnou chalupu přemění na kapli a bude knížete Václava uctívat jako světce. Téže noci měl živý sen, že k jeho lůžku přistoupil kníže Václav v doprovodu jakéhosi muže v poutnickém oděvu. Kníže na tohoto muže ukázal a řekl, že rybáře svěřuje do ochrany tohoto strážce. Podle kněze z nedalekého Tetína, kterému stařec sen vylíčil, by mohl být neznámým poutníkem svatý Jakub. A tak vznikla na pahorku nad brodem malá kaple sv. Jakuba. O mnohem později u ní král Václav I. založil město Beroun - a teprve tehdy začali i onu prapůvodní kapli přestavovat na stejnojmenný městský kostel.

Mše mrtvých

V první adventní neděli, vždy o druhé hodině v noci, je slyšet z kostela sv. Jakuba varhany a za jeho okny se míhají odlesky světélek, jako by tam chodil zástup se svícemi v rukou. Kdo by se chtěl přesvědčit, co se tam děje, zle by pochodil. V tuto pozdní hodinu je totiž berounský chrám zasvěcen mrtvým předkům a kněz, který jako poslední z řady duchovních správců zemřel v Berouně, jim tady slouží mši. Běda tomu, kdo by do kostela vešel a některému z přítomných se podíval do tváře! Do tří dnů by zemřel! Berounští měšťané věřili (ještě v 19. století), že předním osobám ve městě chodí zemřelí příbuzní oznamovat konec jejich života. Viděl je však pouze umírající. Ostatní členové rodiny slýchali jen podivné zvuky - praskot ve skříních a trámech stropu nebo klepání na okna a dveře. Také docházel k nečekaným a nikým nezaviněným pádům různých předmětů.

Dům U tří korun

Už samo domovní znamení jako by naznačovalo skryté bohatství. Obyvatelé Berouna věřili, že v domě U tří korun bývala mincovna. Také se vypráví, že někdy za třicetileté války, snesli měšťané do tohoto domu všechny své cennosti a peníze a pověřili jehoho z radních, považovaného za nejpoctivějšího muže ve městě, aby je uschoval a zazdil. Vzápětí byli odvoláni na hradby bránit město. Vybraný muž svůj úkol splnil a pak spěchal za ostatními. Byl však v bitvě zabit a nikomu nestačil říci, kam poklad schoval. V existenci pokladu se po mnoho generací věřilo tak pevně, že dům U tří korun se vždy prodával s podmínkou, že kdyby se něco našlo, připadne prodávajícímu polovic. Pamětníci i dokládají, že ve sklepě byl velký plochý kámen, přikrývající studniční šachtu. Do ní sestupovaly schody a odbočovala z ní chodba, pokračující kamsi pod dvůr... 

Přízrak Jenštejnského domu

Nejhonosnější z berounských domů, který si roku 1612 nechal na náměstí postavit císařský rychtář a primátor Jindřich Čížek z Jenštejna, nese dávnou kletbu. Vždy poslední den roku jím bloudí naříkající postava bílé paní se svazkem klíčů v ruce. Je připomínkou dávné tragédie: Kdysi prý manželka bohatého majitele Jenštejnského domu vyslechla varovné proroctví potulné cikánky, že její děti se do roka utopí ve vodě. Zděšená matka hned nakázala, aby se její dvě malé děti nepřibližovaly k řece či rybníku a neustále je hlídala. Tak přišel i poslední den roku, který se už tehdy slavil hojností pití i jídla. V celém domě panoval velký ruch a zmatek. A když služebná šla do sklepa pro pivo, nevšimla si, že tam za ní vlezly zvídavé děti. Když se vracela, jak měla nakázáno, pečlivě za sebou zamkla. Děti zůstaly uvnitř sklepa v naprosté tmě, jejich volání nikdo neslyšel, a jak tápaly kolem stěn, přepadly přes roubení do hluboké studny... Služka byla za svou nedbalost odsouzena a popravena. Její prokletý duch od té doby bloudí koncem roku Jenštejnským domem.

O pokřtěném psu

Jednou prý přišla skupina německých osadníků za českým farářem, aby jim pokřtil dítě. Když však kněz nad dítětem pronesl příslušné modlitby a chtěl ho polít svěcenou vodou, tehdy údajný kmotr rozvinul zavinovačku a ukázalo se, že uvnitř je štěně! Farář vykřikl hrůzou, Němci se smáli a psa hodili do křtitelnice. Neslýchaná provokace vyvolala zuřivost českých obyvatel Berouna, zaútořili na německé sousedy, mnoho jich pobili a zbytek vyhnali z města. Uličce, kde k masakru došlo, se prý od té doby říká Hrdlořezy. Ve skutečnosti jde o posměšný název, poukazující na pochybnou čtvrť chudiny, kde člověk může snadno dojít "k úhoně". Jaká škoda, že malebné miniaturní domečky v Hrdlořezích byly roku 1968 zbourány. Dnes by toto romantické zákoutí, připomínající Zlatou uličku na Hradčanech, mohlo patřit k turistickým atrakcím města.