Berounské Stolpersteiny
Kameny zmizelých ctí památku berounských Židů
„Aby si někdo kámen mohl přečíst, musí se před obětí sklonit.“ Gunter Demnig
Co jsou to Stolpersteiny?
Beroun se připojil k více než šesti desítkám českých měst, kde byly do dlažby vloženy tzv. Stolpersteiny, česky též kameny zmizelých. Tyto dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazené do chodníku před domy obětí holocaustu a nacistického režimu pocházejí z dílny německého umělce Guntera Demniga, který první kámen položil 16. prosince 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Od té doby jich byly 
po celé Evropě instalovány deseti tisíce. Od roku 2008 se Stolpersteiny nacházejí i v chodnících ve městech v České republice. Také osm berounských „kamenů zmizelých“, které najdete od 18. dubna 2023 před některými domy na Husově náměstí a v ulicích Česká a V Pražské bráně, je od Guntera Demniga.
"Se Stolpersteiny jsem se poprvé setkala v našem partnerském městě Goslar a hned mne napadlo, že by se slušelo založit podobnou vzpomínkovou tradici také u nás v Berouně. V našem městě jsme měli vcelku velkou židovskou enklávu, jejíž příslušníci nedobrovolně ukončili své životy v koncentračních táborech a jsem přesvědčena o tom, že na tuto událost bychom rozhodně neměli zapomínat. Díky projektu Berounské Stolpersteiny, který jsme letos zahájili, si 
nyní můžeme osudy berounských Židů stále připomínat,“ uvedla starostka Berouna Soňa Chalupová při zahájení celého projektu v dubnu 2023.
Zahájení projektu v Berouně - 18. dubna 2023
Datum zahájení projektu v Berouně nebyl vybrán náhodou. Na 18. dubna připadá svátek Jom ha-šo´a, den vzpomínky na šest milionů Židů zavražděných během holocaustu. Při této příležitosti město připravilo vzpomínkovou akci, která byla zahájena ve venkovních prostorách Muzea Českého krasu za účasti významných hostů a byla spojena i s komentovanou prohlídkou po místech, kde byly kameny vloženy do dlažby.
Osm berounských kamenů zmizelých
Výrobu prvních osmi kamenů na počest osmi zavražděných berounských Židů financovaly soukromé osoby. Děkujeme všem dárcům, kteří se k 1. etapě projektu „Berounské Stolpersteiny“ připojili. Zvláštní poděkování patří Jiřímu Topinkovi ze Státního okresního archivu Beroun za pomoc při organizaci projektu a za přípravu seriálu o berounských židovských rodinách v Radničním listu.
První Stolpersteiny jsou věnovány těmto berounským Židům:
Ottovi Michalovskému, Alfrédu Pikovi, Kateřině Pikové, Kamile Roubíčkové, Ludvíku Friedovi, Valerii Friedové, Jiřímu Friedovi a Janě Friedové.
2. etapa projektu - jaro 2024
V roce 2024 projekt "Berounské Stolpersteiny" pokračuje 2. etapou. Podklady pro výrobu dalších devíti kamenů byly odeslány loni v listopadu. Vzhledem k tomu, že je osobně vyrábí autor celého projektu, německý sochař Gunter Demnig pro zájemce z celé Evropy, výrobní proces trvá několik měsíců. Věříme, že se podaří stihnout termín tak, abychom mohli 6. května 2024 další Stolpersteiny slavnostně odhalit. Na tento den letos připadá svátek Jom ha-šo´a, den vzpomínky na šest milionů Židů zavražděných během holocaustu.
Ve druhé etapě jsou Stolpersteiny věnovány těmto berounským Židům:
Filipíně Silbersteinové, Malvíně Silbersteinové, Kláře Benešové, Haně Körperové, Irmě Körperové, MUDr. Ottovi Löwymu, Petru Steinerovi, Ing. Egonu Krausovi a Vilmě Krausové.
Chcete se zapojit do projektu "Berounské Stolpersteiny"?
Pro velký zájem již nyní registrujeme zájemce o financování dalších kamenů. Až do konce října 2024 můžete v případě zájmu zasílat podklady pro 3. etapu. Instalace pak proběhne na jaře 2025.
Stačí vybrat jméno ze Seznamu berounských Židů, kteří nepřežili holocaust (18.96 kB), doplnit adresu posledního berounského bydliště a datum narození a zaslat tyto informace na email: tm@muberoun.cz. Věnujte pozornost jménům, která již byla vybrána, a mají svého dárce viz výše. Cena výroby jednoho kamene byla v roce 2023 cca 130 Euro. Platba bude účtována po dodání kamenů podle aktuálního ceníku a kurzu Eura.
Pro třetí etapu registrujeme zatím tato jména:
Emma Reichmanová, Otilie Reichmanová, Adéla Reichmanová, Emil Körper, Hermína Segerová
Foto prvních osmi berounských Stolpersteinů (966.87 kB)
Seznam berounských Židů, kteří nepřežili holocaust (18.96 kB)
---------------------------------------------------------------
Otto Michalovský (1926-1945)
B
yl synem berounského učitele náboženství a židovského kantora (vede bohoslužbu) Adolfa Michalovského. Ottův dědeček Jacob Michalowski pocházel z území dnešního Běloruska, odkud zřejmě utekl před ruskými pogromy v druhé polovině 19. století do moravského Holešova, kde zastával funkci kantora v tamní velké židovské obci. Adolf byl původně obchodním cestujícím, a tak se nestálé přesuny staly nedílnou součástí jeho života. Při obchodní cestě se v Rumburku seznámil s německou římskou katoličkou Marií Haasovou, dcerou tamního drobného podnikatele, do níž se zamiloval. K nepříliš velké radosti jejího otce Marie nejenže lásku opětovala, ale dokonce konvertovala od katolictví k židovství. Krátce poté se jim roku 1924 narodila dcerka Stella a o dva roky později syn Otto.
V roce 1933 se rodina z Kolešovic na Rakovnicku přestěhovala do Berouna, do budovy židovské modlitebny v čp. 77/I na hlavním náměstí. Otto se učil velmi dobře, takže přestoupil na gymnázium. Kromě toho byl hudebně nadaný, hrál skvěle na housle, které si oblíbil. Po odtržení pohraničí Československa získal náhle nového kamaráda Pavla Schleissnera, jehož židovská rodina utekla před nacisty z Chomutova. Pavel zase hrál dobře na piano, takže spolu často muzicírovali. Protižidovská nařízení však začala postupně dopadat i na Ottu, který již nesměl pokračovat ve studiu.
Podle norimberských rasových zákonů byl míšencem 1. stupně a to, že se jeho milující matka i přes opakovaný nátlak Němců odmítala rozvést, chránilo jak Ottu, tak celou rodinu. Poměrně dost dlouho, nikoli však absolutně. I židovské míšence nakonec čekal transportu směr terezínské ghetto. Otto i jeho sestra byli odtrženi od rodičů a v březnu 1943 museli nastoupit do transportu, zatímco jejich matku Němci nuceně nasadili do zdejší textilky. Stelle se podařilo přečkat válku v Terezíně, kde bohužel musela vyprovázet k likvidačním transportům své příbuzné, včetně holešovského dědečka a nakonec i milovaného bratra.
Otto odjel 28. října 1944 dobytčím vagónem do koncentračního tábora Osvětim. Zřejmě byl při selekci vyhodnocen jako možná pracovní síla, a tak přežil až do ledna 1945, kdy se tábor narychlo evakuoval před postupující Rudou armádou. Opět se ocitl v dobytčácích, tentokrát směr koncentrační tábor Buchenwald u Výmaru. Životní peripetie jsou někdy neuvěřitelné – vlak jel přes jeho domovský Beroun, kde Otta stačil vyhodit z vlaku lístek se vzkazem, který zachytil železničář. V Buchenwaldu se dokonce dočkal osvobození americkou armádou, ale pár dnů poté, 21. dubna 1945, zemřel na těžkou tuberkulózu a důsledky dlouhodobého vyhladovění. Stella i její otec, deportovaný do Terezína v lednu 1945, se šťastně shledali s matkou.
Ottovo jméno bylo zveřejněno v repatriačních novinách, ale přesto se rodina návratu posledního člena nedočkala. Symbolicky jej připomíná nápis na náhrobku židovského hřbitova v moravském Holešově, kde je na společném seznamu čtyřiadvacet příslušníků rodu Michalovských, kteří nepřežili holocaust.
Několik let po osvobození se Michalovští odstěhovali do Prahy. Tóny Ottových houslí zněly Stelle v hlavě až do konce jejího dlouhého života. Svého bratra přežila o téměř sedm desetiletí.
Fotografie Otto Michalovský (523.93 kB)
Medailonek Otto Michalovský (17.85 kB)
Rodina Pikova
Budova dnešního Komerčního centra u Pražské brány dnes už nijak nepřipomíná, že tu kdysi bývala tzv. Pikovna, kdysi nejvýnosnější židovská živnost v Berouně. Její historie je spjata s mužem, který sem přišel roku 1889 až z dalekých Peček u Kolína, kde působila velká židovská náboženská obec. Důvodem byla ženitba mladého syna tamního obchodníka s dcerou berounského živnostníka: Alois Pick (1865-1941; později se psal jen Pik) pojal za choť Kateřinu Abelesovou (1864-1942). Abelesovi, stejně jako mnoho berounských Židů, pocházeli z Tetína, odkud se po roce 1849 hromadně stěhovali do Berouna, kde zkrátka existovaly lepší obchodní možnosti. Pik s manželkou převzal po již starém tchánovi živnost a opravdu se činili. Abelesův, nyní Pikův obchod v čp. 73 s koloniálním zbožím na rohu hlavního náměstí prosperoval. Ostatně cizokrajné zboží z kolonií, které Pik kromě běžných potravin a potřeb místního původu nabízel, bylo v druhé polovině 19. století na maloměstě novinkou a rychle si získávalo zákazníky. Pikovna byla pravděpodobně jedním z prvních obchodů tohoto typu v Berouně.
Roku 1894, krátce po smrti obou rodičů, získala Kateřina v dědickém řízení po otci
Abelesův dům čp. 73. Manželé Pikovi jej později upravili, včetně tehdy módního rohového vchodu z náměstí, který existuje dodnes, a balkónu nad vchodem. V té době již měli dvouletou dcerku Josefu (první dítě zemřelo hned po porodu) a o rok později k ní přibude další ratolest – syn Alfred. V obchodě obsluhovali kromě Pikových ještě jedna krámská a obchodní příručí Robert Eisner, který pocházel rovněž z Kolínska a po vzniku republiky si na Závodí otevře vlastní živnost na výrobu limonád. Pikovi si dokonce mohli dovolit služku, což bývalo znakem místní honorace, a v roce 1902 koupili sousední dům čp. 74, který spojili s obchodem a zařídili si zde bydlení.
Po krizi, kterou způsobila první světová válka, se obchod rychle vzpamatoval, podařilo se mu dokonce vyhnout protižidovským násilnostem roku 1919. Podnikavý Pik si v roce 1922 zařídil koncesi na prodej a výrobu lihových nápojů. Kromě maloobchodu začal provozovat i výnosný velkoobchod, takže koncem třicátých let zaměstnával pět osob včetně vlastního prokuristy a jeho obrat dosahoval dvou milionů korun, což byla na maloměstského živnostníka nevídaná suma.
Právě proto se po německé okupaci stal prvním cílem tzv. arizace. Jeho firmu roku 1940 převzal tzv. treuhänder (nucený správce) Nikolaus nobile de Tartaglia, nacista s vazbou na tajné služby. Ten Pikovu likérku rozšířil tak, že zaměstnával až 20 lidí, ostatně alkohol byl v té době nejen vhodným prezentem, ale i ideálním úplatkem. Zakladatel firmy, starý Alois Pik, už před válkou předal firmu synovi Alfredovi (1895-1942), jedinému potomkovi. Alfredova sestra totiž zemřela předčasně v roce 1932 v pouhých čtyřiceti letech. Tato velká rodinná ztráta umocněná protižidovskou perzekucí, neurvalým zcizením firmy, kterou budoval od základů, a diagnostikovanou rakovinou čelisti, vedla k osudovému rozhodnutí: 1. dubna 1941 si nejprve podřezal žíly a pro jistotu se vzápětí oběsil.
I když zvolil odchod, který se příčil jeho víře, alespoň se vyhnul událostem, které nemilosrdně dopadly na jeho manželku a syna. Oba dva byli nejprve v červnu 1941 stejně jako ostatní zdejší Židé nuceně vystěhováni z Berouna na venkov, do Litně poblíž zrušené synagogy a v únoru následujícího roku spolu s většinou ostatních berounských Židů deportováni do ghetta Terezín. Zde je nacisté jako sardinky namačkali do jednoho z mnoha bloků s číslem místnosti 73. Ironie osudu – stejné číslo nesl jejich ukradený berounský obchod. Alfreda bohužel čekala ještě jedna, poslední cesta v životě, byť o tom asi nevěděl. Osmasedmdesátiletá Kateřina Piková vyprovodila syna k transportu do východního Polska v dubnu 1942. Ona sama vydržela neúnosné podmínky v Terezíně sotva jeden rok. Do jaké míry se na jejím konci podepsalo stáří, nakolik věznění v ghettu s nedostatkem jídla a nakolik ztráta syna, se můžeme jen dohadovat. Když Kateřina v září 1942 v Terezíně umírala, netušila, že její syn, poslední rodinný příslušník, je již téměř půldruhého měsíce po smrti, otráven v plynové komoře velkokapacitní továrny na smrt jménem Majdanek. V jejím případě byla alespoň smrt milosrdná…
Fotografie Alfred Pik (308.33 kB)
Fotografie Kateřina Piková (199.44 kB)
Medailonek rodina Pikova (19.56 kB)
Rodina Friedova
Je květen 1919, pár měsíců po skončení strašlivé války. Inflace cen, hlad a nedostatek jsou všudypřítomné. V Praze propukají protilichevní bouře, které se rychle přenášejí do Berouna a židovští obchodníci se opět stávají nejvděčnějším terčem. Jedním z obětí demonstrantů je Karel Fried, největší obchodník s módním zbožím se sídlem na hlavním náměstí, kousek od radnice. Jeho dva synové jsou za zásobovací přestupky odsouzeni v jiných městech a dav pojme podezření, že jejich otec je určitě vinen také. Friedův třetí syn, italský legionář, se davu postaví a snaží se ho schladit kýblem vody. Což má bohužel zcela opačný efekt a obchod je kompletně vyrabován. Karel Fried nikdy odsouzen nebyl, ale obchod musí vybudovat znovu od začátku. Ovšem příliš dlouho se z něj netěší, umírá předčasně na mrtvici v roce 1924. Jeho manželka se živnosti raději vzdá, dům na náměstí prodá městu, které jej srovná se zemí a na stejném místě postaví moderní sídlo městské spořitelny (1928; dnes Komerční banka). Friedovy děti se z Berouna dávno předtím vystěhují, jeden dokonce do Ameriky, ale příběh Friedova rodu pokračuje v jiné linii.
Karel Fried pocházel z velmi početné obchodnické rodiny (10 dětí) z křivoklátského Zbečna, odkud se přistěhoval do Berouna v roce 1885. O necelé čtyři desítky let jej následoval jeho synovec, mladý Ludvík Fried (1898-1942). Hned v osmnácti jej odvedli do války, kde bojoval na opačné straně než jeho bratranec, tedy v rakouské armádě. A vůbec ne špatně, dotáhl to až na rotmistra horského dělostřelectva. Do Berouna přišel asi rok před strýcovou smrtí, aby zde získal zkušenosti jako koželuh a obchodník s kůžemi. Jeho snem určitě bylo otevřít si vlastní živnost, ale to tak snadné nebylo a strýc jej do obchodu nemohl přijmout, měl šest dětí a vlastního zaměstnance. A tak Ludvík nejprve musí po tři roky pracovat jako skladník a také jako pomocník u jiných obuvníků. Po dobu, kdy pracoval u cizích, mu byla 
oporou jeho novomanželka Valerie, rodem ze Zbiroha. Do roka po svatbě, kterou jejich rodiče uspořádají v pražské synagoze, se jim narodil syn Jiří (1927-1942) a teprve až o sedm let později dcerka Jana (1934-1942). Velké rodiny, jak bylo zvykem až do počátku 20. století, už zkrátka vyšly z módy, mentalita rodičů se změnila. Proč byl mezi oběma dětmi sedmiletý odstup, nevíme, ale pravděpodobně to souvisí s budováním vlastní živnosti. K tomu cíli se napřelo veškeré úsilí manželů Friedových. Koncem dvacátých let si nejprve v pronajaté místnosti v České ulici čp. 56 otevírají živnost s obuvnickými potřebami a s vydělanými kůžemi od koželuhů. Ve městě je v té době stále třiadvacet obuvníků (Baťa tu ještě obchod nemá) a i když Friedovi konkurují další dva obchodníci se stejným sortimentem, živnost prosperuje. Manželé se tedy zadlužili a koupili ve stejné ulici dům čp. 60, doslova pár desítek metrů od místa, kde podnikal Ludvíkův strýc. Pár let trvá, než obchod v pronajímaných prostorách o pár domů výše mohou přestěhovat do vlastního domu. Ale v roce 1936 je realizace životního snu u konce. Friedovi mají konečně vlastní bydlení a v něm vlastní živnost. A co víc, shodou okolností se v témže roce stávají plnoprávnými občany Berouna podle tehdy platného domovského práva.
Jenže roky spokojenosti netrvaly dlouho. Koncem třicátých let obsazuje Československo německá armáda a okupační úřady zavádějí represívní protižidovská opatření. Jejich dům a obchod nejprve dostane nuceného správce, nakonec o ně přijdou úplně. Obě děti jsou vyloučeny ze školy, Židé na vzdělání nemají nárok. Tragické finále se přiblížilo. Po lidské degradaci na úroveň hmyzu jsou Friedovi spolu s většinou berounských Židů deportováni 22. února 1942 přes Kladno do koncentračního tábora Terezín. Zde však dlouho nepobydou, hned v dubnu téhož roku odjíždějí Friedovi s oběma dětmi v dobytčích vagonech do obřího ghetta Izbica ve východním Polsku. Zahynuli někteří členové rodiny zde, nebo až společně s otcem v plynové komoře Majdanku? Otázky bez odpovědí zrcadlící odvrácenou tvář lidství…
Fotografie Ludvík Fried (310.31 kB)
Fotografie Valerie Friedová (431.04 kB)
Medailonek rodina Friedova (18.09 kB)
Kamila Roubíčková (1880-1942)
Zatím poslední osobou, kterou bude připomínat pamětní kámen před dnešním Muzeem Českého krasu, je Kamila Roubíčková. Majitelka někdejšího vyhlášeného železářství příslušela do nejvýznamnější židovské rodiny v Berouně. Její příběh však nezačíná zde, ale ve vedlejší vesnici Jarov. Jelikož se Židé až do roku 1849 nesměli usazovat ve městech, nacházeli útočiště na vsích. Otec Kamily, Leopold Neumann, v rozporu s obecně tradovaným mýtem, že Židé byli jen obchodníci a živnostníci, provozoval na Jarově zemědělskou usedlost. Jeho manželka pocházela z Mořiny, z nejstarší a nejpočetnější židovské náboženské obce. Nevíme, co Leopolda přinutilo se v sedmdesátých letech 19. století se usedlosti vzdát a zakoupit v Berouně na náměstí obchod se míšeným zbožím čp. 35 (dnes drogerie DM). V každém případě jeho druhá dcera Kamila se narodila již zde.
Zvláštní shodou náhod tento dům před Neumannovými vlastnil zakladatel onoho železářství Hynek Roubíček, než koupil roku 1869 Jenštejnský dům čp. 87. Než před koncem století zemřel, určil jako pokračovatele živnosti syna Rudolfa. Není divu, že se zakoukal do Kamily Neumannové, ostatně oba domy stály na náměstí naproti sobě. V roce 1900 se slavila svatba. Rudolf, který nedávno převzal firmu od otce, očekával brzké narození potomka, leč tady se rodinné štěstí zadrhlo. Manželství bohužel zůstalo bezdětné. O to více se Rudolf upjal na vedení firmy, která prosperovala. Je třeba si uvědomit, že Roubíčkovo železářství založené roku 1861 bylo široko daleko jediné a poptávka po nejrůznějších výrobcích ze železa a do domácnosti neustále stoupala spolu s rozvojem města.
Rudolf s manželkou se snažili, aby zákazníkům splnili veškerá přání. Za tím účelem šli neustále s dobou, např. počátkem 30. let 20. století zavedli prodej tehdejší technické novinky – radiopřijímačů. Úspěch v obchodě se odrazil nejen v rostoucím majetku, ale také v ochotě jej rozdávat potřebným, ať už se jednalo o příspěvky sociální, spolkové či jiné. Oba manželé si velmi štědrou pomocí a starostí o ostatní zřejmě zčásti vynahrazovali chybějící děti. Oba se účastnili čile spolkového i náboženského života, aniž by na sebe upozorňovali. Všech šest zaměstnanců velkého obchodu se vyjadřovalo v tom smyslu, že si nemohli přát lepšího šéfa. Kamila, ač ochuzena o děti, byla šťastná až do okamžiku, kdy se dozvěděla, že manželovo tělo je zachváceno rakovinou. Zemřel čtyřiašedesátiletý roku 1935 v podolském sanatoriu.
Kamila se po smrti svého muže ukázala jako minimálně stejně schopná, byť vyřízení pozůstalosti trvalo dlouho. Mnoho z majetku představovaly pohledávky různých firem; zde se ukazoval rub Roubíčkovy dobré povahy, čehož množí podnikatelé zneužívali. Když byla pozůstalost konečně uzavřena, Československo již neexistovalo. Kamila se snažila udržet obchod i za sílícího antisemitismu, ale byl to předem prohraný boj. Nejprve podnik v roce přezval obchodní vedoucí železářství, snad po dohodě s Kamilou. To však Němce nadlouho nezastavilo. V říjnu 1942 obchod manželů Roubíčkových arizoval neblaze proslulý treuhänder Nicolas nobile de Tartaglia, agent nacistické tajné služby, ve prospěch Židovského vystěhovaleckého fondu. Pak už to šlo i se samotným obchodem od deseti k pěti. Získali jej dva Němci, které však záhy odvedli na frontu. U toho však už Kamila Roubíčková nebyla.
Většinu berounských Židů nechali místní úřady na příkaz nacistů nuceně vystěhovat do okolních vesnic s trapným odůvodněním na nedostatek bytů. Kamila přišla nejen o obchod, ale i o svůj domov. Na jaře 1941 se musela nastěhovat do Vráže, do domku na dohled od tamního hřbitova a vypomáhat v hospodářství. Zde, bez manžela, zbavena majetku a všech práv, ponížena na úroveň zvířete, přežívala necelý rok. Poslední dějství tragédie se odehrálo v únoru 1942: deportace přes Kladno do Terezína. Kamila již měla na bedrech šest křížků a takto staré osoby neměly příliš velké šance, že zde zůstanou delší dobu. O dva měsíce později nastupovala do dalšího transportu do ghetta Lublin ve východním Polsku. Jednalo se o jedno z prvních likvidovaných ghett. O dalším osudu Kamily se můžeme jen dohadovat. Staří Židé skončili svou životní pouť ve vyhlazovacím táboře Bełżec. Když začal do komory proudit oxid uhelnatý z přistaveného nákladního auta, dost možná naposledy poděkovala Bohu, že jí nedal děti…
Fotografie Kamila Roubíčková (354.71 kB)
Medailonek Kamila Roubíčková (18.17 kB)
Malvína Silbersteinová (1874-1942) Filipína Silbersteinová (1909-1942)
Rodina Silbersteinova Příběh obou rodinných větví této rodiny se shodou okolností počíná v Haliči, nejchudší části rakousko-uherské monarchie, v níž žila významná část evropských Židů. Dvě metropole tohoto regionu, Krakov a Lvov, obývali z poloviny, resp. ze čtvrtiny Židé. Během druhé poloviny 19. století se mnoho tamních Židů pokoušelo nalézt lepší podmínky k životu, jak moderních a vzdělaných Židů, tak ortodoxních chasidů. Mezi první skupinu patřili také Silbersteinovi. Z venkova se přistěhovali do Krakova, kde Leo Silberstein (1860-1919) vystudoval nový perspektivní obor, chemii. Roku 1894 se mu podařilo sehnat místo ve vzdáleném Berouně, v cukrovaru, který po bankrotu koupil pražský židovský podnikatel Seligman Elbogen. Silberstein zde začínal jako pomocný účetní, ale časem se vypracoval až na hlavního inženýra cukrovarského provozu.
Když byl hmotně zajištěn, oženil se s Malvínou Falkowiczovou (1874-1942) z Prahy. Početná rodina Falkowiczů pocházela z východní Haliče, ze Lvova. Její anabáze je typická pro mnohé vzdělané mladé Židy. Otec Malvíny byl varšavský Žid, který se oženil ve Lvově a vyrazil do vysněného cíle haličských Židů – do Vídně. Zde se z úředníka vypracoval na zástupce pešťské pojišťovny, která jej vyslala do Prahy. Získal titul generálního sekretáře oné pojišťovny a císařského rady. Sňatek Ing. Leo Silbersteina a Malvíny Falkowiczové konaný roku 1900 v pražské synagoze došel naplnění hned napřesrok, kdy se narodila dcera Rita. O osm let později přišla na svět Filipína (1909-1942).
Zatímco jejich rodiče mluvili víceméně německy, děti se rychle přizbůsobily českému prostředí. Jejich spokojený život v bytových domech přímo u cukrovaru, kde Leo získal velmi slušné zaměstnanecké bydlení i s tehdy obvyklou služkou, odpovídal standardu vyšší střední třídy. Bohužel neměl dlouhého trvání. Krátce po vzniku republiky Ing. Leo Silberstein předčasně umírá. Nevíme to jistě, ale zřejmě tato událost byla podnětem k pozdějšímu postupnému rozvinutí duševní choroby jeho manželky, která zůstala sama se dvěma dcerami. Rita již byla jako úřednice zasilatelské jednoty výdělečně samostatná a v roce 1923 se provdala za vinohradského advokáta JUDr. Viléma Glasera. Narodil se jim syn pojmenovaný po dědovi: Leo. V té době se již Malvína Silbersteinová musela vystěhovat ze zaměstnaneckých domů cukrovaru do dnes již neexistujícího bytového domu čp. 54 na rohu dnešních ulic Na Náhonu a Tyršova. Zprvu byla zaměstnána v cukrovaru, ale pak již žila s mladší dcerkou z manželovy finanční pozůstalosti, která ostatně nebyla zase tak malá. Její zdravotní stav se postupně zhoršil natolik, že musela být roku 1935 hospitalizována v Bohnicích a následně byla zbavena svéprávnosti. Mladší dcera se rozhodla matku, která již žila ve svém vlastním světě, opatrovat a rezignovala tím na vlastní život i zaměstnání; nikdy se nevdala. Neštěstí matčino vzápětí následovala katastrofa v rodině starší dcery Rity Glaserové. Její syn, v té době student gymnázia, náhle umřel v roce 1936. Tato ztráta zanechala tak hluboké jizvy v manželském vztahu Glaserových, že se krátce nato rozešli. Na podzim 1939 se Rita vdala za jiného pražského advokáta, JUDr. Jana Stiasného. Když byla s manželem v červenci 1943 deportována z Prahy do Terezína a následně do Osvětimi, nepochybně doufala, že matka se sestrou jsou stále naživu. Tato naděje ji provázela po celou válku. Zatímco její manžel zemřel krátce po osvobození, ona jako zázrakem přežila. Po návratu do Prahy zjistila, že naděje na přežití nejbližších byla marná již v okamžiku, kdy ona sama nastoupila do vlaku směr Terezín. Malvína a Filipína Silbersteinovy byly odvezeny do Terezína v únoru 1942 spolu s ostatními berounskými Židy. Po čtyřech měsících čekal transport nejprve dceru, a to do malého ghetta Trawniki; zahynula v nedalekém vyhlazovacím táboře Sobibór. Jak se cítila duševně nemocná, téměř sedmdesátiletá matka bez dcery, která se o ní celou dobu starala, si lze domyslet. V očích nacistů byla „bezcenná“ dvojnásob: jako Židovka, ale také jako duševní „mrzák“; tyto osoby se v Německu cíleně vraždily již před válkou (Aktion T4). Když ji deportovali na podzim 1942 v rámci tzv. stařeckých transportů do vyhlazovacího tábora Treblinka, měla to štěstí, že její nemoc jí nedovolila vnímat otřesnou realitu před vstupem do plynové komory. Dcera Rita se po válce již nikdy nevdala a neměla žádné děti. Zemřela osamocena, obklopena jen vzpomínkami, v roce 1968.
Fotografie Malvína Silbersteinová Typ: JPG obrázek, Velikost: 56.79 kB
Fotografie Filipína Silbersteinová Typ: JPG obrázek, Velikost: 52.55 kB
Medialonek rodina Silbersteinova Typ: DOCX dokument, Velikost: 14.86 kB
Rodina Benešova
Loni jsme zveřejnili medailonek rodiny Friedovy, s níž má rodina Benešova mnoho společného – obě totiž obchodovaly v domech na berounském hlavním náměstí s vydělanými kůžemi a tudíž se jednalo o konkurenty. Na rozdíl od majetnějšího Frieda se židovští novomanželé Bohumil Beneš (1875) s manželkou Klárou (1874) 
přistěhovali do Berouna již roku 1899, a to z jižních Čech. Svatbu se nechali vystrojit v pražské synagoze a hned druhý den odjeli do svého nového bydliště, středočeského Berouna. Následujícího roku se jim narodila dcerka Hilda a živnost šla oběma vcelku dobře, i přes Friedovu konkurenci.
Pořídili si menší dům čp. 76/I a hypotéku se jim podařilo rychle splatit a ještě něco našetřit, protože měli jen jednoho potomka. Ostatně praxe mnohočetných rodin na přelomu století rychle končila, minimálně ve středostavovských měšťanských rodinách. Dcera Hilda si díky tomu coby jedináček mohla vybírat v lepší společenské kategorii a rodiče nezklamala. Nejenže využila nastupující ženské emancipace a stala se jednou z prvních studentek berounského gymnázia, ale také vystudovala na přírodovědecké fakultě v Praze farmacii. Hned po ukončení studií se provdala za magistra farmacie Ferdinanda Bešťáka z Kladna, který promoval spolu s ní. Vzápětí se jim roku 1925 narodila dcera Zdeňka.
Hilda s manželem čtyři roky po narození potomka koupili starobylou hořovickou lékárnu na náměstí U černého orla, která je v provozu dodnes. S nastupující hospodářskou krizí pomalu končilo i rodinné štěstí Benešových a jejich dcery. Nejprve v roce 1936 předčasně zemřel na anginu pectoris otec Bohumil Beneš, kterému se sice podařilo nashromáždit velmi slušné jmění, jež ukládal do akcií a dluhopisů, ale zaplatil za to podlomeným zdravím. Po nacistické okupaci Československa se Bešťákovi rozvedli. Co bylo důvodem, se můžeme jen dohadovat, zřejmě šlo o dohodu v zájmu ochrany dítěte, protože Hildin manžel nebyl Židem.
V každém případě se tak stalo v době platnosti norimberských rasových zákonů a rozvodem árijského manžela ztratila jeho židovská manželka částečnou právní ochranu. V roce 1942 tudíž musela odjet do Terezína, a to z Prahy, jelikož v té době už nebyla občankou Berouna. Takřka vzápětí pak dalším transportem byla převezena do vyhlazovacího tábora Osvětim. Už se nikdy nevrátila. Stejně jako její osamocená matka. Nacisté ji obrali o dům a několikasettisícový majetek, a tak se roku 1940 odstěhovala do hořovické lékárny Dr. Bešťáka. Transport do Terezína musela absolvovat již v lednu 1942 spolu s některými dalšími hořovickými Židy a v říjnu téhož roku následovala poslední cesta tzv. stařeckými transporty do Treblinky ve východním Polsku. Šlo o likvidační transporty, kdy nacisté budoucí oběti zabíjeli bezprostředně po příjezdu v komorách oxidem uhelnatým, pokud ovšem po několikadenní cestě vůbec zůstali naživu. Jejich těla se spalovaly na roštu v obří jámě.
Možná matku Kláru a dceru Hildu v posledních chvílích hřála naděje, že jejich dcera a vnučka Zdeňka přežila – a to se skutečně stalo. Jako halbjude, tj. poloviční Židovka podle rasových zákonů, přišla na řadu až ke konci války. Do transportu ale nenastoupila. Skrývala se kdesi na Hořovicku, zatímco její otec, který úkryt zařídil, nadále provozoval hořovickou lékárnu. Později již jako provdaná Zdeňka Jedličková vystudovala, stejně jako její matka, farmacii a nejen to. Dosáhla univerzitní docentury v oboru farmakologie a mikrobiologie. Její otec Ferdinand Bešťák přišel o rodinnou lékárnu v Hořovicích a od roku 1951 si užil šestiletou komunistickou péči v nejhorších kriminálech za smyšlenou ilegální protistátní činnost. Tak se v jediné rodině během pouhého desetiletí projevily ty nejhorší důsledky obou diktatur, které v minulém století strašlivě poznamenaly tisíce podobných rodin.
Fotografie Klára Benešová Typ: JPG obrázek, Velikost: 5.4 MB
Fotografie Hilda Bešťáková, rozená Benešová Typ: PNG obrázek, Velikost: 871 kB
Medailonek rodina Benešova Typ: DOCX dokument, Velikost: 14.28 kB
Rodina Körperova
Kořeny této židovské rodiny rostly ve vesnicích u Litně, což bývalo nejstarší židovské centrum v regionu. Körperovi se již ve vrchnostenské éře živili jako obchodníci zásobující vesničany smíšeným zbožím, které si nedokázali vyrobit. Rudolf a Helena Körperovi se usadili v Bykoši čp. 51. Zde se jim narodil syn Emil (1906-1943)
, který převzal po otci živnost, ale asi se hodlal prosadit jako obchodník většího formátu, a tak roku 1935 přesídlil do Berouna.
O přesunu živnosti rozhodl sňatek s Irmou Meissnerovou (1912-1943), která do té doby žila u rodičů v městečku Libice nad Cidlinou a zřejmě nehodlala strávit celý život na malé vesničce. A také Emilovo zaměření na moderní trendy. Šel s dobou a otevřel si tu obchod s bicykly a motorkami zn. Jawa. Vůně motorů a oleje mu zjevně učarovala, jenže v té době se jednalo spíše o drahé zboží, konkurentů zde existovalo hned několik a navíc doznívala hospodářské krize. Finančně se mu nevedlo nijak skvěle, navíc měl prakticky celý kapitál investovaný ve zboží. Když se jim v lednu 1939 narodila dcera Hanka, rozhodli se hned následujícího měsíce přestěhovat do nedávno přestavěného bytového domu čp. 854 na Plácku (dnes nám. M. Poštové). I zde byli pouze v pronájmu, ale snad doufali, že obchody půjdou lépe.
Záhy, v březnu 1939, jim udělala čáru přes rozpočet nacistická okupace. Hned v červnu téhož roku přišla arizace, nucená správa jejich živnosti pod kontrolou okupantů, posléze následovalo zabavení obchodu. V létě 1940 jim nezbylo nic jiného než se vrátit k Emilovým rodičům do Bykoše. V únoru 1942 přišel do vesnice příkaz k deportaci pro celou pětičlennou rodinu. Přes Kladno směřovali do terezínského ghetta. Zde zemřel v únoru 1943 bezmála sedmdesátiletý bykošský obchodník Rudolf Körper, několik měsíců před deportací své manželky Heleny do Osvětimi.
Krátce po ní, v prosinci 1943, přišla řada na mladé manžele a jejich tříletou dcerku Hanku. Skončili rovněž v Osvětimi, v tzv. terezínském rodinném táboře. Nevíme, jak dlouho přežívali, či zda při selekci zamířili rovnou do plynové komory. Tak či onak, Körperova rodina byla vyvražděna celá.
Fotografie Irma Körperová Typ: JPG obrázek, Velikost: 1.36 MB
Fotografie Emil Körper Typ: JPG obrázek, Velikost: 1.54 MB
Medailonek rodina Körperova Typ: DOCX dokument, Velikost: 13.56 kB
Rodina Steinerova
Původně německojazyčná židovská rodina Steinerova pocházela ze západních Uher a Vídně. Krátce poté, co se otevřela v Králově Dvoře cementárna (1889), nastoupil do ní Vilém Steiner
jako pokladník. V Králově Dvoře bydleli v úřednickém domě čp. 132 V Lukách i se služkou, jak se na úředníky tehdy slušelo. V té době téměř veškeré úřednictvo tvořili právě Němci či německojazyční Židé. Po smrti Viléma se jeho manželka Růžena odstěhovala v roce 1934 do Berouna. V druhé generaci již velmi rychle došlo k počeštění, 
jejich syn Kurt (1905-1944), elektromontér a později úředník v cementárně, se již hlásil jako Čech a totéž platilo i pro jeho manželku Ellu, rozenou Abeles (1908- 1941), původem z německé rodiny z pohraničního Broumovska. Vzali se v roce 1936.
Jejich život plynul klidně mezi Královým Dvorem a Berounem, kde pravidelně navštěvovali Růženu (1878- 1941), a to až do příchodu Němců. Jako Žid musel Kurt opustit místo úředníka a vše zkomplikovalo navíc narození syna Petra (1939-1944), jenž přišel na svět tři týdny po vpádu nacistů. Steinerovi si našli podnájem v Berouně čp. 477 na Závodí a Ing. Kříž, mj. majitel berounského mlýna (dnes Hořovická pekárna) Kurta zaměstnal ve svém druhém mlýně v Zadní Třebani čp. 8 jako strojníka a topiče. Rozhodnutím oberlandráta se však museli z Berouna v červenci 1941 odstěhovat, a to do Hlásné Třebaně. Beroun musel zůstat bez Židů, judenrein.
Stejně dopadla jeho matka, kterou nacisté stejného roku vysídlili na jeden hýskovský statek, kde ve vysokém věku musela pracovat, než ji v únoru 1942 deportovali do Terezína. O necelé dva měsíce naštěstí zemřela v tamním ghettu, osud ji ušetřil toho nejhoršího. Její syn, snacha a pětiletý vnuk to štěstí neměli. Dva roky živořili v Terezíně, než je vlak smrti v říjnu 1944 odvezl do osvětimských plynových komor. Nepřežil nikdo. Jiří Topinka Státní okresní archiv Beroun n duben 2024 19 historie Loňského roku se podařilo realizovat první etapu Kamenů zmizelých v Berouně. Postupně představíme medailonky dalších šesti rodin Židů, jejichž pamětní kameny financovali soukromí dárci z našeho města a budou instalovány v tomto roce.
Fotografie Růžena Steinerová Typ: JPG obrázek, Velikost: 2.6 MB
Fotografie Kurt Steiner Typ: JPG obrázek, Velikost: 1.18 MB
Fotografie Ella Steinerová Typ: JPG obrázek, Velikost: 2.31 MB
Medailonek rodina Steinerova Typ: DOCX dokument, Velikost: 13.43 kB
Rodina Löwy
Příběh této rodiny, původem z Praskoles, začal v Tlustici u Hořovic. Zde se narodil Emil Löwy, sklářský mistr v hořovické huti na Sklenářce, která však v druhé polovině 19. století zanikla. A tak změnil zaměstnání, stal se řezníkem a přestěhoval se do Tmaně čp. 48, odkud pocházela jeho manželka a žila zde i menší židovská komunita. Emil patřil k poslední generaci s velmi početnou rodinou, měl nejméně osm dětí a jedním z nich byl i Otto (1902-1943).
Jako všichni Židé, tak i Emil se snažil poskytnout dětem nejlepší vzdělání. Otto vystudoval smíchovské gymnázium a poté nastoupil na německou lékařskou fakultu. Ostatně znalost češtiny i němčiny byla u Židů samozřejmostí. 
Pravděpodobně již během studií se seznámil s Annou Guttmannovou, původem z Tábora, jejíž strýc přednášel na české lékařské fakultě. Čtyři roky po promoci (1927) se v Praze vzali. To již měl v Berouně zavedenou praxi praktického lékaře, ale nikoli vlastní dům. Nakonec se rozhodl, zřejmě za finanční pomoci celé početné rodiny, ke koupi starého domku na Plácku, který zboural a na jeho místě postavil roku 1933 velký bytový dům čp. 854/II. V přízemí si zařídil lékařskou ordinaci a byty nad ní pak pronajímal. Není bez zajímavosti, že v něm po roce 1939 našli útočiště také někteří berounští Židé. Tímto způsobem zároveň umořoval hypotéku, což byla tehdy běžná praxe.
Jediné, čeho se nedočkal, byly vlastní děti; současníkovi se chce dodat: naštěstí. Po okupaci zbytku republiky mu nacisté nejprve ukradli dům, zakázali vykonávat praxi a nakonec deportovali v říjnu 1942 do terezínského ghetta. Rodina zde dlouho nepobyla, již koncem ledna je čekala cesta v dobytčácích do Osvětimi. Několik dnů po příjezdu, 9. února 1943, nahnali nacisté do plynových komor Ottu. Zda s ním šla i jeho manželka, nebo ji smrt zastihla později, nevíme…
Fotografie Otto Löwy Typ: JPG obrázek, Velikost: 3.36 MB
Fotografie Anna Löwyová Typ: JPG obrázek, Velikost: 3.46 MB
Medailonek rodina Löwy Typ: DOCX dokument, Velikost: 13.84 kB
Rodina Krausova
Tato rodina je typickým příkladem sekularizace v židovském prostředí. Krausův rod pocházel z Pravonína na Benešovsku, kde existovalo nejméně od 18. století významné židovské osídlení. Z tohoto rodu vzešla řada rabínů a učitelů náboženství.
Josef Kraus (1853-1915) jako rabín působil v řadě židovských obcí, včetně Berouna, kde také zemřel a je tu pohřben. Stejné duchovní povolání si vybrali i někteří jeho bratři. Na přelomu 19. a 20. století se ústup od náboženství a také od vícečlenných rodin v důsledku modernizace společnosti projevil i u Krausových. Josef měl nejméně sedm sourozenců, ale již jen čtyři děti a ve třetí generaci se počet dětí dále rapidně zmenšoval.
Syn Egon Kraus (1891-1942), se narodil v Nepomuku, kde jeho otec působil. Ani on, ani jeho dva bratři se nevydali na duchovní dráhu, ani se z nich nestali ortodoxní Židé. Ba co víc, Egon zcela opustil židovské náboženství, zřejmě v důsledku hrůz velké války, kterou naštěstí jako vysokoškolák nemusel absolvovat. Egona totiž uchvátila technika a věda. Během války vystudoval českou techniku v Praze a v roce 1919 se přistěhoval do Berouna, kde rovnou nastoupil do zdejšího cukrovaru. Ten tehdy patřil židovskému podnikateli Seligmanu Elbogenovi, mj. majiteli suchomastského zámku.
Hned příští rok po nastěhování do Berouna se oženil se sestrou své švagrové, 
Vilmou, roz. Frankenbuschovou (1901-1942), úřednicí v Praze, jež pocházela z obchodnického rodu z Heřmanova Městce. Obřad byl civilní, jeho nastávající, ač Židovka, byla rovněž bez vyznání. Odpadlictví od víry svého syna se Egonův otec naštěstí nedožil, nicméně ve dvacátých letech nešlo o nic výjimečného. Zda se oba novomanželé vzdali touhy po potomcích, nebo je mít nemohli, nevíme, každopádně děti po sobě nezanechali. Nastěhovali se do služebních bytů přímo u cukrovaru (dnes bytovky čp. 733-735/II, tehdy součást podniku čp. 135/II). Vilma se starala o domácnost, Egon pracoval v berounském cukrovaru jako odborný technický úředník provozu, a to až do roku 1930.
V té době již tento podnik spadal pod Pečeckou rafinerii cukru, a. s., založenou Elbogenem v Pečkách u Kolína, jejíž vedení si Krause povolalo jako odborníka do pobočného závodu, cukrovaru v Cerhenicích na Kolínsku. Zde s Vilmou žili dalších sedm let, než se roku 1937 opět vrátili do Berouna. Berounský cukrovar byl osudem Krausových až do března 1940. V té době se již nacházel pod německou správou, která v žádném případě nehodlala trpět mezi svými zaměstnanci „podřadné židovské elementy.“ Krausovi se museli ze svého bytu vystěhovat a rychle sehnat podnájem. Což se jim podařilo v právě dokončeném rodinném domku pražských majitelů čp. 981/II v Nerudově ulici. Ovšem jen dočasně, Beroun měl být podle nacistů co nejdříve judenrein, tudíž se museli vystěhovat pryč z města.
Poslední útočiště před deportací našli v říjnu 1941 v Nižboru u židovské majitelky domu čp. 184 v dnešní ulici Nad Hotelem. Do Berouna se vrátili jen nakrátko 22. února 1942, na shromaždiště deportovaných osob do Terezína. O tři týdny později je čekala další cesta vlakem, tentokrát už v dobytčácích, a to do ghetta Izbica poblíž vyhlazovacích táborů Sobibór a Bełzec. Zda podlehli strašlivým podmínkám v ghettu, nebo je nacisté zlikvidovali v některém ze jmenovaných táborů, již není známo. Podobně skončili i Egonovi sourozenci; původně rabínský rod pravonínských Krausů však i přes nenávist nacistů nepřestal zcela existovat.
Fotografie Egon Kraus Typ: JPEG obrázek, Velikost: 401.09 kB
Fotografie Vilma Krausová Typ: JPEG obrázek, Velikost: 435.13 kB
Medailonek rodina Krausova Typ: DOCX dokument, Velikost: 14.76 kB
Zdroj fotografií: Státní okresní archiv Beroun
Texty medailonků: Jiří Topinka