Památky

Berounské hradby jsou výjimečnou památkou středověké fortifikace v Čechách. Byly vybudovány za vlády Václava II. Obtáčely město o celkové délce 1170 metrů. Výška hradeb se pohybovala od 9 metrů na severní a severozápadní straně města až po 6,5 metru na březích Berounky a Litavky. Šířka zdi byla 2 metry u paty a 1 metr u koruny.

Seydlovo náměstí
Byl postaven v roce 1681 na památku obětí moru, který řádil ve městě v roce 1680. Na stěnách kaplice jsou zasklené obrazy Panny Marie, sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého a sv. Ludmily z roku 1936.

Zámečnická ulice čp. 14
Dům představuje dochovaný typ obydlí chudších obyvatel města, kteří od 16. století postupně zastavovali prostor u městských hradeb. Dům byl postaven okolo roku 1720 na ruinách. V berní rule z roku 1654 je poznamenáno o domech postavených podél hradeb v okolí děkanství: „25 domů od 60. let je pustých, kdo v nich bejval neb se jmenoval pamětníka není.“ Od poloviny 18. století dům vlastnila rodina Reinových, a proto se také v městských písemnostech dům pojmenovává domem Reinovským. Dům prošel několika přestavbami. Dnešní vzhled získal po adaptaci po roce 1810. Další velké úpravy, hlavně vnitřních prostor, byly provedeny na přelomu 19. a 20. století. Od roku 2015 je v domě a přilehlé zahradě Muzeum berounské keramiky. Muzeum dokumentuje bohatou historii berounského hrnčířství.

Politických vězňů čp. 445
V roce 1914 postavil stavitel Josef Jelínek na místě městského příkopu kinematografické divadlo. V březnu téhož roku bylo otevřeno pro veřejnost pod názvem Bio Excelsior a v této budově existuje dodnes. Od roku 1930, po instalování zvukové aparatury, byly promítány zvukové filmy. V roce 1945 bylo kino znárodněno a z Bia Excelsior se stalo Kino Stalingrad. V roce 1957 prošlo kino modernizací, bylo zavedeno promítání širokoúhlých filmů a přešlo do vlastnictví města. V roce 1968 bylo přejmenováno na Kino Mír. Nyní nese název Městské kino Beroun. Jako první kino v regionu bylo vybaveno 3D projekcí a moderním zvukovým systémem Dolby Digital Surround EX.

Plzeňská ulice
Za velkého moru v roce 1520 založili konšelé nový hřbitov na bývalé louce Anny Příbramské. O pět let později byl u něho postaven jednolodní kostel zasvěcený Zvěstování Panny Marie. Vzhledem k jeho poloze za městskou branou je nazýván „Zábranský“. V roce 1566 byla ke kostelu přistavěna dřevěná zvonice.
V letech 1738–1744 byl pozdně gotický chrám barokně přestavěn. Dřevěnou zvonici pro sešlost odstranili v roce 1813. Po příchodu piaristů do Berouna v roce 1773 zde konali bohoslužby, a to až do roku 1870, kdy z města odešli. V letech 1798–1812 vystřídala piaristy armáda, která v kostele měla sklad mouky. V letech 1875–1876 byl kostel opravován a byla přistavěna věž. Poslední renovace kostela byla provedena v roce 1994. Z vnitřního zařízení kostela si zasluhuje pozornost hlavní oltář od pražského řezbáře Františka Ferdinanda Ublackera a obrazy sv. Martina a sv. Vojtěcha pražského malíře Františka Barbieriho. Hřbitov byl uzavřen v roce 1904 a v roce 1963 byl přeměněn na park. Stavebně pozoruhodná je hřbitovní brána ze druhé třetiny 18. století. Na hřbitově je kostnice, někdy označovaná jako Morová kaple. Kaple je obdélná barokní stavba z 18. století s odstupňovaným štítem. V přední části kaple a na vnější zdi kostela jsou náhrobní desky ze 16. a počátku 17. století.

Seydlovo náměstí čp. 24
Patrová budova byla postavena po požáru v roce 1737 v barokním slohu. Její gotickou předchůdkyni připomínají pouze sklepy s valenou klenbou. Součástí areálu je tzv. kaplanka, která byla rekonstruována na počátku 20. století. Na její fasádě je pamětní deska buditele a historika, berounského rodáka, děkana P. Josefa Antonína Seydla od sochaře Zdeňka Dvořáka.

Husovo náměstí
Pomník M. Jana Husa byl postaven v roce 1908 Spolkem pro zbudování pomníku M. Jana Husi. Pomník je dílem berounských rodáků Františka Velíka a Josefa Kvasničky.

Řeka Berounka vzniká soutokem Mže a Radbuzy. Je dlouhá 137 km a vlévá se v Lahovicích do Vltavy. Původní název řeky byl Mže. Kosmas ve své kronice ji nazývá Msa nebo Misa. Název Berounka jí dal plzeňský kronikář Jan Tanner. Ve své kronice napsal: „Mže, když minula město Beroun, změnivši jméno, pod novým názvem Berounka do Vltavy se vlévá.“ K ustálení a rozšíření názvu Berounka nejvíce přispěla velká mapa Čech z roku 1720 od Jana Kryštofa Müllera. Řeka přinesla do Berouna řadu povodní. První podrobné zprávy a popisy povodní a katastrof, které do Berouna přichází do dnešních dnů, máme ze 17. století. Nejzhoubnější velká voda udeřila na Beroun v roce 1872. Zaplavila tři čtvrtiny města a napáchala velké škody. Výšku hladiny vody na náměstí označuje litinová tabulka umístěná na Jenštejnském domě. Poslední velká povodeň postihla město v srpnu 2002. Pod vodou se ocitly části města včetně náměstí. Škody se odhadovaly na 600 milionů korun. Jinak klidná řeka byla a je rájem rybářů a dnes i vodáků. Každoročně se na řece v Berouně pořádají závody dračích lodí a vodácký maraton.

Nový hřbitov byl založen v roce 1904 a vysvěcen na den sv. Václava téhož roku. Hřbitovní kapli a další stavby projektoval František Coufal. Na hřbitově je pochována řada významných osobností z Berouna a okolí, jako například dirigent a profesor Václav Talich, skladatel Josef Toman, spisovatelé František Hampl, Jaroslav Pasovský, Josef Vladyka, Heda Průchová nebo historici P. Antonín Seydl, Karel Kazda a výtvarníci Jaroslav Goldman, Josef Suchý a Václav Živec.

Husovo náměstí čp. 69
Měšťanský dům ze 14. století. Podle bývalého hostince nazývaný také Na Nové. V 16. století zde majitel domu, berounský purkmistr Matěj Střelec, vyráběl palné zbraně a provozoval hospodu zvanou U Střelců. V roce 1781 vojáci Kallenberského pluku ubytovaní v domě v noci o Vánocích pátrali po tabáku uloženém na půdě a z neopatrnosti založili oheň. Shořel dům čp. 69 a radnice. Na přelomu 18. a 19. století se totiž pěstoval v okolí Berouna pod dohledem státu tabák.

Husovo náměstí čp. 68
Tuto stavbu zničil požár v roce 1544. Novou radnici v renesančním slohu vystavěl v letech 1560–1564 kameník Jiří Táborský. Na její zeleně natřené štíty namaloval obrazy malíř Jan z Prahy. Na střeše se nacházela věžička s radničním a biřickým zvonem. Na štítech a věžičce byli usazeni pozlacení císařští orli. V přízemí byl klenutý mázhaus radního šenku, jehož střed tvořil mohutný mramorový sloup podpírající klenbu. V patře se nacházela velká radní síň a tzv. zelená světnice, čalouněná zeleným suknem a obložená dubovými deskami. Na nádvoří radnice byly konírna, kurník, sladovna a městská šatlava. Tyto stavby poničily požáry v letech 1599 a 1735. Po požáru v roce 1735 byla nová radnice postavena stavitelem Václavem Bíšovcem v barokním slohu. Další úpravu prodělala radnice po požáru v roce 1781. Její podobu z roku 1781 můžeme vidět na starých fotografiích. V roce 1867 se městský úřad z radnice odstěhoval do obecního domu U Černého koně a do budovy byla umístěna chlapecká škola, později zde byla kasárna zemské obrany. V roce 1903 byla provedena nákladná rekonstrukce areálu staré radnice. Podle plánů berounského rodáka Františka Coufala byla hlavní budova s průčelím na náměstí přestavěna v novobarokním slohu. Dekoraci hlavní budovy provedl sochař Vilém Amort. K výzdobě reprezentačních místností použil místní motivy, trilobity a skřítka Klepáčka. Zadní trakt, který sloužil jako pivovar, byl zbořen a na jeho místě postavena nová budova. V roce 1998 byla provedena nová úprava radnice. Její areál byl doplněn proskleným křídlem.

DOLNÍ BRÁNA

Dolní (Pražská) brána vytváří spolu s Horní (Plzeňskou) bránou nezaměnitelnou podobu starého Berouna a obě jsou pro město tak charakteristické, že jsou chápány téměř jako rovnocenné městskému znaku.
Beroun vznikl ve 13. století na křižovatce vodní
a suchozemské cesty, která spojovala střední a západní Čechy. Dolní brána byla postavena přímo proti původnímu brodu a každý příchozí z Prahy i ten, který do Prahy mířil, musel Dolní branou projít. Celé berounské opevnění, které patří dodnes k nejzachovalejším v Čechách, bylo vybudováno najednou kolem roku 1295 z popudu krále Václava II.
Dolní brána je dnes 27,5 m vysoká. Její původní výška byla pouze 18,5 m. Rozdíl uvedených hodnot vytváří výška střechy. Ve 13. století brána střechu buď vůbec neměla, nebo byla střecha podstatně nižší než dnes. Důležitým obranným prvkem, který díky pozdějším úpravám zanikl, bylo cimbuří na vrcholu stavby. Svědčí o tom malá okénka pravidelně rozmístěná pod krajem střechy.
Půdorys brány je téměř čtvercový: 9,20 x 10,20 m. Obranyschopnost byla umocněna kamenným zdivem o síle 2,5 m. Šířka průjezdu je 3,70 m, maximální výška 8,70 m. Důležitou součástí brány byla i posunovací mříž, která v případě potřeby zatarasila vchod.
Brána je dnes přístupná z průjezdu schodištěm vybudovaným v síle zdiva. Původní vchod se však nacházel v jižním průčelí stavby 7 m nad úrovní průjezdu. Do brány bylo možno vstoupit pouze z ochozu hlavní hradební zdi, k němuž byl patrně přistaven žebřík, po němž bylo možno vstoupit na padací můstek vedoucí k 1,5 m vysokému zaklenutému vchodu do brány.
V uvedené podobě se Dolní brána dočkala 1. dubna 1421, kdy byl Beroun dobyt husitským vojskem. Město pak zůstalo v moci husitů až do bitvy u Lipan.
Po husitských válkách bylo berounské opevnění přebudováno. Největší změny byly provedeny na západní straně, v menším rozsahu byla upravena i ostatní část opevnění, včetně Dolní brány.
Tehdy bylo zřejmě zazděno cimbuří a na horním obvodu brány byly ponechány jen úzké střílny. Novým prvkem byla i valbová střecha. Dosavadní zabezpečení průjezdu vraty a padací mříží bylo posíleno čtyřstranným předbraním postaveným necelých 10 m před bránou. Tato stavba později beze stopy zanikla. Hlavním účelem brány bylo chránit vstup do města a zároveň sloužit jako pozorovatelna. Ze středověku a počátku novověku jsou dochovány písemné zprávy, které svědčí o tom, že Dolní brána byla příležitostně využívána také jako městské vězení.
V době nedávno minulé byla Dolní brána využívána Okresním archivem v Berouně, v současné době jsou v obou jejích patrech výstavní prostory.
(Zdroj: PhDr. Václav Matoušek, CSc. – Pražská brána)

Husovo náměstí
Měšťanský dům byl nazýván podle jména majitelů Máchovna. Při pobytu ruských vojáků ve městě v roce 1798 se pro ně v tomto domě konaly pravoslavné bohoslužby. V letech 1852 až 1939 zde bylo centrum berounské židovské obce (modlitebna, židovská škola a byt rabína). Židovská škola byla zrušena v roce 1913. Po druhé světové válce byla budova sídlem lidové školy umění. V roce 1994 byl dům vrácen Židovské obci v Praze

Husovo náměstí čp. 79
Měšťanský dům, od středověku nazývaný U Černého orla podle hostince. Zde bývaly ubytovávány významné osobnosti, například královský podkomoří, když obnovoval městskou radu. Ve 2. polovině 16. století byl dům přestavěn. V roce 1935 byl upravován, zároveň byla v přízemí snesena původní klenba. V patře se dochovaly zbytky renesančních stropů.

Husovo náměstí čp. 86
Na spáleništi dvou domů ze třicetileté války v roce 1720 vystavěl kamenný dům s hostinskou živností císařský rychtář a berounský poštmistr Samuel Vilém Presl ze Švertsberka. V hostinci, který od založení nese název Český dvůr, bývaly hoštěny vzácné návštěvy.

Jenštejnský dům patří k historicky nejstarším a architektonicky nejcennějším měšťanským domům v Berouně. Na první pohled zaujme renesančním portálem z červeného vápence s latinským nápisem: Benedic Domine Domum istam et omnes habitantes in ea. Henricus Cžižek de Genstein Gratae posteritati.

Husovo náměstí čp. 88
Salátovský dům se nachází v historické zástavbě řadových štítových domů v horní části berounského náměstí. V roce 1643 jej koupila bohatá berounská měšťanka Alžběta Salátová, v té době též majitelka sousedního Jenštejnského domu. Po přestavbě po požáru města v roce 1735 má dům nízký barokní štít nad vysokou atikou se dvěma obdélníkovými okny.

Husovo náměstí čp. 89
Na místě domu vypáleného Švédy v roce 1639 nechal postavit po roce 1654 Matouš Frišman z Ehrenkronu dům a po něm nese jméno Frišmanovský. Pozdně barokní fasáda pochází po adaptaci domu ze druhé čtvrtiny 18. století. Patrové průčelí má volutový štít, okna v patře jsou v levé ose zdvojená, se stříškovými římsami.

Husovo náměstí čp. 90
Zpustlý dům koupil křivoklátský hejtman Jan Fridrich Clanner z Engelshofenu a dal jej v letech 1683–1684 přestavět „ve vlašském slohu“. Ač byl v pozdějších letech upravován, fasáda s dvojicí volutových štítů pochází z roku 1684. Podle červeného nátěru novostavby se domu říkalo „červený“.

HORNÍ BRÁNA

Horní (Plzeňská) brána je výraznou součástí podoby starého Berouna a s dalšími budovami (Dolní brána, radnice atd.) tvoří charakteristický vzhled města Beroun.
Klenutý průjezd má kruhový otvor, který sloužil k dopravě předmětů a k obraně. Na vnější straně brány chránil průjezd padací most a spouštěcí mříž – hřeben. Na noc byla brána uzavírána dvoukřídlými vraty a přes den řetězy. Vstup do věže vedl na jižní straně přes portálek, který je umístěn asi 2,5 metru nad ochozem hradby. Oněch 2,5 m z ochozu se zdolávalo po žebříku. Přístup do místností v patrech umožňuje původní schodiště v síle zdi. V 90. letech 19. století bylo v přízemí proraženo ve zdi šnekové schodiště, kterým se nyní vstupuje do prvního patra. Bezpečných klenutých místností využívali měšťané k uložení obecních cenností a zbraní. V 16. století bylo nejvyšší patro brány přestavěno. Původní dlátkovou střechu nahradil vysoký sedlový krov se dvěma hliněnými makovicemi, ochoz s cimbuřím, pak dřevěné podsebití s nárožními arkýři. Na hřebeni střechy byla věžička a v ní byly zvony hodin tzv. českého orloje. Současně s přestavbou brány bylo před ní vybudováno čtvercové předbraní se střeleckými ochozy. Brána byla několikrát poškozena požáry. Barokní střechu s helmicí na krovu získala po požáru v roce 1735. Dnešní podoba brány pochází z roku 1896. Časem se měnila výzdoba brány. Obraz smrtonoše s kosou a latinským chronogramem z roku 1737 nahradilo v roce 1876 sienové sgrafito, v roce 1896 pak ustoupilo obrazu boha Chronose a sudičky Moiry, který vytvořil pražský malíř Vilém Preis. Od středověku měl v horním patře byt hlásný. Jeho byt byl obýván až do roku 1972. V současné době využívá prostory brány Muzeum Českého krasu.

Seydlovo náměstí
Trojlodní děkanský kostel sv. Jakuba Většího pochází z doby založení města a patřil, jak vidíme na starých vedutách, vedle věžovitých bran k dominantě v panoramatu města. V roce 1543 byl přestavěn a rozšířen. Z této přestavby se dochoval presbytář, sakristie a v západní předsíni svorník klenby s vyobrazením městského znaku z roku 1543.
V roce 1599 kostel vyhořel a byl až na zvonici obnoven v roce 1606. Novou zvonici vybudoval v letech 1677–1683 pražský stavitel Václav Kapoun. Barokní ráz získal chrám po přestavbě v roce 1736. V letech 1770–1771 byly postaveny nad pobočnými loděmi empory. Důkladnou obnovou prošel kostel i jeho vnitřní vybavení za vedení známého architekta Josefa Fanty v letech 1903–1907. Většina vnitřního zařízení kostela pochází až z doby po požáru chrámu v roce 1735. K nejhodnotnějším památkám patří obrazy malíře Jana Petra Molitora, a to obraz sv. Jakuba na hlavním oltáři a obraz sv. Jana Nepomuckého na oltáři téhož světce v levé chrámové lodi. Dále obraz Snímání Krista s kříže od neznámého malíře Van Dyckova okruhu, který se nachází na oltáři Božího hrobu v téže lodi. Sochy na hlavním oltáři a oltáři sv. Josefa, který je v hlavní lodi vlevo při druhém pilíři, vytvořil některý ze žáků sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Rokoková kazatelna z roku 1754 je dílem pražského řezbáře Josefa Šnábla. Historicky hodnotná je cínová křtitelnice z roku 1606 od Matouše Fleminka z Rakovníka. Na východní straně kostela je umístěna železná deska manželů Hanikových s litinovým krucifixem z konstitučního roku 1848. Nad vchodem na kruchtu je deska zakladatele městské hudební školy a varhaníka Martina Podstatného.

Husovo náměstí
Původně barokní měšťanský dům byl v první polovině 19. století přestavěn. Pod budovou jsou zachovány dva velké gotické sklepy. Fasádu zdobí okna s profilovanými šambránami a dvěma pilastry s volutovou hlavicí nesoucí podokapní římsu. Od poloviny 17. století vlastnila dům rodina Fussů.

Husovo náměstí
Měšťanský barokní dům byl v roce 1912 upraven pro potřeby Evangelické církve augsburského vyznání (dnes Českobratrské církve evangelické). V roce 1938 byl na budově postaven nový štít. Autory výzdoby štítu jsou sochař Zdeněk Dvořák, malíř Miloš Antonovič a berounský rodák, architekt Jan Slavík.

Husovo náměstí
Pomník obětem bojů v první světové válce vytvořil v roce 1924 sochař Karel Opatrný. Z bojišť a lazaretů se nevrátilo 242 berounských mužů. Socha na pomníku symbolizuje Čestnou smrt.

Husovo náměstí
Barokní kašna z roku 1729, kterou vytvořili kameník Jan Slezák a sochař Martin de Majos s kopií sochy sv. Jana Nepomuckého od sochaře Petra Vitvara. Originál sochy je uložen v Muzeu Českého krasu.

ulice Na Ostrově čp. 2
Mlýn se připomíná již v roce 1437 jako dřevěný dolejší ostrovní mlýn. V 17. století měl vedle mlecího zařízení i pilu a stoupu. Byl několikrát vážně poškozen požáry a povodněmi. Dne 3. prosince 1764 se mlynáři Václavu Podleskému narodila dcera Tekla, která se proslavila jako operní pěvkyně evropského významu pod jménem Podleská-Batková.

Václavské náměstí
Pevnůstka, oficiálně označovaná jako LO vz. 37 A-160 Z (zesílená varianta lehkého opevnění vzor 1937, typ A, úhel palby 160°). Objekt byl součástí opevnění, které mělo chránit Prahu. Byl vybudován v roce 1938.

ulice Politických vězňů čp. 203
Duslova vila v Berouně je vžité označení pro novorenesanční vilu v Berouně na třídě Politických vězňů 203. Dům si v roce 1890 nechal postavit podnikatel Martin Dusl podle návrhu významného českého architekta 19. století a novorenesance Antonína Wiehla. Dům je ve vlastnictví Města Beroun a využívá jej Městská galerie. Od roku 1996 je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.

Popis domu
Dům je situován severně od Husova náměstí na Třídě Politických vězňů a jihozápadně od silničního mostu TGM přes Berounku. Novorenesanční, jednoposchoďová budova. Průčelí s rizalitem je směrováno na severozápad do Třídy Politických vězňů. Ve střední ose průčelí nad vchodem je v prvním patře balkon. Nad okny parteru i prvního patra jsou suprafenestry. Pod střechou je po celém obvodu budovy konzolová římsa. Budova je na jihozápad prodloužena prosklenou lodžií, jejíž střecha tvoří terasu 1. patra s balustrádovým zábradlím. Ze zahrady stoupá ke vchodu do lodžie schodiště. Nároží domu zdobí rustika. Fasáda je bohatě členěna štukovým ostěním, balustrádami, římsami, zrcadly a vázami. Ze zahrady vede do 1. patra vnější schodiště na zadní straně. Zvlášť hodnotná je originální výzdoba interiérů. Kromě prvků navržených při stavbě vily jsou do interiéru včleněny historické plastiky, architektonické prvky a malby: malovaný epitaf rodiny Mosníků z r. 1613 z kostela sv. Jakuba v Berouně, v přízemí u schodiště je osazen pozdně gotický portál se sklípkovou výzdobou z první poloviny 16. stol. (původně v domu čp. 31/I. v Berouně). Stropy jsou zdobeny fabiony a římsami se zrcadly s profilovanými rámy se štukovou a malovanou dekorativní výzdobou. Stěny jsou pokryty papírovými tapetami s rostlinnými dekory. Na podlahách jsou položeny parkety s intarziemi. Unikátní jsou troje kachlová kamna. Na schodištích, v přízemí a 1. patře jsou kovaná zábradlí a mříže.

Antonín Wiehl
Antonín Wiehl byl již od sedmdesátých let 19. století uznávaným a žádaným architektem a vůdčí osobností české novorenesance. Ve svých realizacích prosazoval vlastní styl vycházející výrazně z české renesance 16. století. Byl též erudovaným konzervátorem památkové péče, sběratelem a muzejním pracovníkem a tuto zkušenost uplatňoval v detailech fasád i interiérů. Ke každé realizaci přistupoval na základě detailního studia historických staveb, kdy si ke každé stavbě v terénu zpracoval podrobný dokumentační materiál. Architektonický návrh na Duslovu vilu zpracoval poté, kdy v Praze realizoval již 8 činžovních domů, z veřejných staveb budovu vodárny v Praze na Novotného lávce, arkády na Vyšehradském hřbitově a 2 stavby srovnatelné velikostí s Duslovou vilou: Wiehlův dům ve Slaném pro svého bratra Julia (zde Wiehl navrhoval výtvarné řešení a sgrafita sám) a přístavbu vily pro Josefa Šebestiána Daubka v Brněnci u Svitav. Při těchto realizacích spolupracoval s významnými malíři a sochaři z generace Národního divadla: s malíři Mikolášem Alšem a Františkem Ženíškem. Velice často spolupracoval se sochařem Josefem Václavem Myslbekem: na Berounsku v době před realizací Duslovy vily Wiehl (ve spolupráci právě s Myslbekem a s malířem Maxmiliánem Pirnerem) zpracoval návrh novorenesanční hrobky rodiny Daubkovy v Litni (1888). Na Duslově vile je vidět Wiehlova preciznost v detailech výzdoby fasády i interiérů. I když byl propagátorem české renesanční tradice, Duslova vila je navržena ve stylu italské renesance.

Historie domu
Otec stavebníka Antonín Dusl, podílník na pile, koupil v roce 1852 dům v tehdejší Karlově ulici nad severním okrajem vnitřního města. Jeho nejmladší syn Martin Dusl otcův podnik rozšířil a stal se významným výrobcem parket a dalších výrobků ze dřeva. Byl též významným mecenášem a vášnivým amatérským paleontologem, který spolupracoval s Joachimem Barrandem. Na konci osmdesátých let se rozhodl postavit novou reprezentativní rezidenci vedle otcova domu. Stavbu domu zahájil a dokončil v roce 1890. Od r. 1924 je vila majetkem města Beroun a do r. 1965 zde sídlilo muzeum a Okresní archiv v Berouně. Poté zde do r. 2002 byla dislokována knihovna. Sál v prvním patře byl využíván k přednáškám, koncertům a různým kulturním programům. K domu v době jeho stavby náležela i zahrada oddělená od ulice vysokou zdí. Poté, kdy v roce 1924 dům koupilo město, byla zahrada upravena na veřejný park pojmenovaný od roku 1932 podle historika a archiváře Berouna prof. Ferdinanda Pakosty. V sadu je socha „Geniu Bedřicha Smetany“ od berounského rodáka Václava Živce.

Duslova vila v současnosti
Pro svou architektonickou hodnotu a význam v historii města je Duslova vila od roku 1996 zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek a patří k významným stavebním památkám Středočeského kraje. Dům je v současnosti ve vlastnictví města Beroun, které financovalo jeho opravu v letech 2002–2005. Sdružení Atika restaurovalo štukovou výzdobu fasády. Ve dvou etapách byly restaurovány interiéry. V roce 2003 byla dokončena II. etapa restaurování nástěnných maleb a papírových tapet, (restaurátor D. Frank), dále zábradlí, mříže, parapetní a střešní zahrádky (restaurátor J. Kučera), parkety v místnostech č. 208 a 209, 1890 (restaurátor J. Fiala), rekonstrukce nástěnných maleb ostatních místností restaurátor F. Ondráček). Po dokončení generální opravy slouží část přízemí potřebám Městské galerie v Berouně, zbylá část přízemí a patro byly pronajaty společnosti Tipsport,
s.r.o.

Husovo náměstí
Na místě starého měšťanského domu vyrostla v roce 1928 budova městské spořitelny. Dvoupodlažní stavba s mansardovým patrem je postavena podle plánů pražského architekta Jaroslava Rösslera. Autorem plastické výzdoby je sochař Josef Palouš. V domě byla v letech 1765–1888 první veřejná lékárna U Zlatého orla.

ulice Politických vězňů
Budova byla postavena v letech 1938–1941 pro potřeby nově založeného okresního úřadu. Autory projektu byli pražští architekti Ferdinand Balcárek a Karel Kopp. Sídlem okresní politické správy byla budova až do roku 2002.

Plzeňská čp. 27
Patrový barokní dům ze druhé třetiny 18. století s nádvorním křídlem. Průčelí budovy má plochý střední rizalit se štukovou výzdobou a vjezdem. V letech 1845–1935 zde sídlila berounská pošta, a proto je v písemnostech nazýván Stará pošta.

Plzeňská ulice čp. 30
Školní budova byla postavena v letech 1883–1884. V těchto místech se v 18. století nacházel dvůr nazývaný po majiteli Šoušovský. V roce 1773 byla založena na místě dvora piaristická rezidence. Při ní byla zřízena škola o dvou třídách. Školu navštěvovali významní čeští obrozenci.

Plzeňská ulice čp. 83
Klasicistní stavba bývalého zájezdního hostince z první poloviny 19. století. V patře je hlavní sál s předloženým balkonem na krakorcích. V prostorách sálu se odehrávala většina významných kulturních a politických akcí ve městě. V roce 1850 se zde uskutečnily první obecní volby a v roce 1862 tu koncertoval ve prospěch stavby Národního divadla Bedřich Smetana.

ulice Pod Homolkou
Židovský hřbitov byl založen v roce 1886. Dochovalo se 130 náhrobních kamenů. Hřbitov byl používán i po druhé světové válce. U vchodu se dochoval dům č. p. 186 z konce 19. století, ve kterém byla tahara (místnost, kde byli nebožtíci rituálně očištěni) a byt hrobníka.

Talichovo údolí čp. 232
V zalesněném údolí Brdatky postupně vybudoval berounský okrašlovací spolek s Klubem českých turistů lesopark. V roce 1936 koupil secesní vilu od stavitele Františka Dudy významný český dirigent Václav Talich. V roce 1958 byla část údolí, kde stojí umělcova vila, pojmenována na jeho počest Talichovým údolím.

Na vrcholu Děd 492 m n. m. vystavěl Klub českých turistů s pomocí okrašlovacího spolku kamennou 12 m vysokou rozhlednu. V majetku města je od roku 2013.

Samota U studánky
Kaple Bolestné Panny Marie je novogotická stavba na kopci Průhon nad Berounem. Nahradila dřívější poutní kapli u údajně léčivého pramene. Spolu s kapličkou nad studánkou (studničním stavením) je chráněna jako kulturní památka České republiky.
V r. 1723 spatřil místní ovčák u studánky poutníka, který si omýval zraněný bok, ale zjevení vzápětí zmizelo. Mezi lidmi se rozneslo, že to byl svatý Ivan, studánce začala být připisována zázračná moc a někteří nemocní se skutečně uzdravili. Místo pojmenovali U Boží vody. R. 1724 zde nechal berounský děkan Jiří Procházka postavit kapli Panny Marie Bolestné a vztyčit dubový kříž. Kopec pojmenoval Kalvárie, ale název se neujal. Později byla zřízena křížová cesta, byly sem pořádány i poutě. V blízkosti byly postaveny chaloupky pro dva poustevníky a svíčkovou bábu, která prodávala svíčky a obětiny. V letech 1786-87 byly kaple i poustevny josefínskými reformami zrušeny. Kaple zchátrala a byla stržena. V letech 1893-95 byla opodál postavena nynější novogotická kaple podle projektu známého architekta Josefa Mockera. Věhlas studánky i kaple však začal upadat a procesí se přestala konat. Dnes je pramen nepřístupný, ukrytý v uzamčené kapličce.
Kaple v novogotickém slohu je postavena z režných cihel, typických pro díla Josefa Mockera. Skládá se z předsíně, lodi a trojbokého presbytáře, po straně je připojena sakristie. Vysoká sedlová střecha se strmým štítem a sanktusovou vížkou podtrhuje její výškovou orientaci. Poblíž kaple stojí studniční stavení, kryjící studánku - drobná obdélníková stavba ze světlých cihel s výraznou valbovou střechou.
S poutním místem je kromě léčivé vody spojován i jiný "zázrak". Když se v roce 1744 na Beroun chystalo zaútočit pruské vojsko, na kopci U Boží vody se objevila zářící koule. Lidé, kteří se modlili k Panně Marii, v ní viděli obrys ženské postavy. Zjevení prý trvalo celou hodinu. Prušáci záři považovali za signalizaci rakouské armády a dali se na ústup. (Pravděpodobně však Prušáci ustoupili proto, že když velitelé z návrší obhlíželi případné bojiště, uviděli za městem u Králova Dvora rakouské vojsko, které mělo zřejmou přesilu).

Moderní pohyblivý jez přes řeku Berounku byl postaven v letech 2010–2011. Stojí na místě starého jezu, jehož první vyobrazení můžeme vidět na rytině Berouna z roku 1602 od J. Willenberka. Nynější jez je 2,5 metru vysoký a 90 metrů široký. Tvoří jej tři oddělená pole. Jez je schopen regulovat hladinu vody nadjezí, a tak po určitou dobu zadržovat, nebo urychlit průtok vody. Vodní dílo je součástí protipovodňových opatření města. Na levém břehu u jezu je malá vodní elektrárna a rybí přechod. Malá vodní elektrárna byla vybudována současně s jezem. Čtyři Kaplanovy turbíny elektrárny dávají výkon 720 kW. Stavbu malé vodní elektrárny financovala a provozuje společnost RenoEnergie, a. s. Rybí přechod o délce 130 metrů je přírodního typu a umožňuje oboustrannou migraci vodních živočichů.

ulice Politických vězňů
Památník je vysoký 5 m a zobrazuje postavu ženy s dítětem, které drží v ruce lipovou ratolest. Autorem pomníku, který byl odhalen v květnu 1952, je sochař Jindřich Severa. Pomník stojí u pobočné budovy městského úřadu na třídě Politických vězňů.

Romantické zákoutí na umělém rameni řeky Berounky je nazýváno Čertovka. Původně byl náhon vybudován jako součást městského opevnění. Vytváří spolu s hlavním tokem řeky ostrov, na kterém bylo ve středověku vystavěno několik mlýnů. Podle nich je ve starých městských záznamech říční rameno nazýváno také Mlýnská strouha. Do dnešních dnů se dochovaly tři mlýny. Hořejší ostrovní dnes nese název podle majitele Křížův. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1437. Druhý mlýn byl Dolní ostrovní, nyní Zajíčkův. Také o něm je první zmínka z roku 1437. Třetím byl Panský mlýn, jehož dvoupatrová budova shořela o silvestrovské noci 1963. Zbytek objektu Panského mlýna dnes slouží ke komerčním účelům.

Devastující povodeň v roce 2002 na řekách Berounce a Litavce dala podnět k vypracování programu „Podpora prevence před povodněmi II“. V rámci tohoto programu, na podnět města Berouna, vybudovalo Povodí Vltavy státní podnik, protipovodňová opatření za 125 milionů Kč. Celková délka protipovodňových opatření je 3 km. Pevné zdi s prvky mobilního hrazení ochrání městskou zástavbu na levém břehu Berounky v ulici Na Hrázi, na pravém břehu Berounky pod mostem T. G. Masaryka a na levém břehu Litavky u zimního stadionu. Protipovodňová opatření byla vybudována v letech 2012–2014 a do provozu byla uvedena 26. září 2014.