Menu
Beroun
rozšířené vyhledávání

Berounské Stolpersteiny

Kameny zmizelých ctí památku berounských Židů

„Aby si někdo kámen mohl přečíst, musí se před obětí sklonit.“ Gunter Demnig

Co jsou to Stolpersteiny?

Stolpersteiny v PískuBeroun se připojil k více než šesti desítkám českých měst, kde byly do dlažby vloženy tzv. Stolpersteiny, česky též kameny zmizelých. Tyto dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazené do chodníku před domy obětí holocaustu a nacistického režimu pocházejí z dílny německého umělce Guntera Demniga, který první kámen položil 16. prosince 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Od té doby jich byly Stolpersteiny v Pískupo celé Evropě instalovány deseti tisíce. Od roku 2008 se Stolpersteiny nacházejí i v chodnících ve městech v České republice. Také osm berounských „kamenů zmizelých“, které najdete od 18. dubna 2023 před některými domy na Husově náměstí a v ulicích Česká a V Pražské bráně, je od Guntera Demniga.

Stolpersteiny v Goslaru"Se Stolpersteiny jsem se poprvé setkala v našem partnerském městě Goslar a hned mne napadlo, že by se slušelo založit podobnou vzpomínkovou tradici také u nás v Berouně. V našem městě jsme měli vcelku velkou židovskou enklávu, jejíž příslušníci nedobrovolně ukončili své životy v koncentračních táborech a jsem přesvědčena o tom, že na tuto událost bychom rozhodně neměli zapomínat. Díky projektu Berounské Stolpersteiny, který jsme letos zahájili, si Stolpersteiny v Goslarunyní můžeme osudy berounských Židů stále připomínat,“ uvedla starostka Berouna Soňa Chalupová při zahájení celého projektu v dubnu 2023.

Zahájení projektu v Berouně - 18. dubna 2023

Datum zahájení projektu v Berouně nebyl vybrán náhodou. Na 18. dubna připadá svátek Jom ha-šo´a, den vzpomínky na šest milionů Židů zavražděných během holocaustu. Při této příležitosti město připravilo vzpomínkovou akci, která byla zahájena ve venkovních prostorách Muzea Českého krasu za účasti významných hostů a byla spojena i s komentovanou prohlídkou po místech, kde byly kameny vloženy do dlažby.

Osm berounských kamenů zmizelých

stolpersteinyVýrobu prvních osmi kamenů na počest osmi zavražděných berounských Židů financovaly soukromé osoby. Děkujeme všem dárcům, kteří se k 1. etapě projektu „Berounské Stolpersteiny“ připojili. Zvláštní poděkování patří Jiřímu Topinkovi ze Státního okresního archivu Beroun za pomoc při organizaci projektu a za přípravu seriálu o berounských židovských rodinách v Radničním listu.

První Stolpersteiny jsou věnovány těmto berounským Židům:
Ottovi Michalovskému, Alfrédu Pikovi, Kateřině Pikové, Kamile Roubíčkové, Ludvíku Friedovi, Valerii Friedové, Jiřímu Friedovi a Janě Friedové.

2. etapa projektu - jaro 2024

V roce 2024 projekt "Berounské Stolpersteiny" pokračuje 2. etapou. Podklady pro výrobu dalších devíti kamenů byly odeslány loni v listopadu. Vzhledem k tomu, že je osobně vyrábí autor celého projektu, německý sochař Gunter Demnig pro zájemce z celé Evropy, výrobní proces trvá několik měsíců. Věříme, že se podaří stihnout termín tak, abychom mohli 6. května 2024 další Stolpersteiny slavnostně odhalit. Na tento den letos připadá svátek Jom ha-šo´a, den vzpomínky na šest milionů Židů zavražděných během holocaustu.

Ve druhé etapě jsou Stolpersteiny věnovány těmto berounským Židům:

Filipíně Silbersteinové, Malvíně Silbersteinové, Kláře Benešové, Haně Körperové, Irmě Körperové, MUDr. Ottovi Löwymu, Petru Steinerovi, Ing. Egonu Krausovi a Vilmě Krausové.

Chcete se zapojit do projektu "Berounské Stolpersteiny"?

Pro velký zájem již nyní registrujeme zájemce o financování dalších kamenů. Až do konce října 2024 můžete v případě zájmu zasílat podklady pro 3. etapu. Instalace pak proběhne na jaře 2025.

Stačí vybrat jméno ze Seznamu berounských Židů, kteří nepřežili holocaust (18.96 kB), doplnit adresu posledního berounského bydliště a datum narození a zaslat tyto informace na email: tm@muberoun.cz. Věnujte pozornost jménům, která již byla vybrána, a mají svého dárce viz výše. Cena výroby jednoho kamene byla v roce 2023 cca 130 Euro. Platba bude účtována po dodání kamenů podle aktuálního ceníku a kurzu Eura.

Pro třetí etapu registrujeme zatím tato jména:

Emma Reichmanová, Otilie Reichmanová, Adéla Reichmanová, Emil Körper, Hermína Segerová

Foto prvních osmi berounských Stolpersteinů (966.87 kB)

Seznam berounských Židů, kteří nepřežili holocaust (18.96 kB)

---------------------------------------------------------------

Otto Michalovský (1926-1945)

BOtto Michalovskýyl synem berounského učitele náboženství a židovského kantora (vede bohoslužbu) Adolfa Michalovského. Ottův dědeček Jacob Michalowski pocházel z území dnešního Běloruska, odkud zřejmě utekl před ruskými pogromy v druhé polovině 19. století do moravského Holešova, kde zastával funkci kantora v tamní velké židovské obci. Adolf byl původně obchodním cestujícím, a tak se nestálé přesuny staly nedílnou součástí jeho života. Při obchodní cestě se v Rumburku seznámil s německou římskou katoličkou Marií Haasovou, dcerou tamního drobného podnikatele, do níž se zamiloval. K nepříliš velké radosti jejího otce Marie nejenže lásku opětovala, ale dokonce konvertovala od katolictví k židovství. Krátce poté se jim roku 1924 narodila dcerka Stella a o dva roky později syn Otto.

V roce 1933 se rodina z Kolešovic na Rakovnicku přestěhovala do Berouna, do budovy židovské modlitebny v čp. 77/I na hlavním náměstí. Otto se učil velmi dobře, takže přestoupil na gymnázium. Kromě toho byl hudebně nadaný, hrál skvěle na housle, které si oblíbil. Po odtržení pohraničí Československa získal náhle nového kamaráda Pavla Schleissnera, jehož židovská rodina utekla před nacisty z Chomutova. Pavel zase hrál dobře na piano, takže spolu často muzicírovali. Protižidovská nařízení však začala postupně dopadat i na Ottu, který již nesměl pokračovat ve studiu.

Podle norimberských rasových zákonů byl míšencem 1. stupně a to, že se jeho milující matka i přes opakovaný nátlak Němců odmítala rozvést, chránilo jak Ottu, tak celou rodinu. Poměrně dost dlouho, nikoli však absolutně. I židovské míšence nakonec čekal transportu směr terezínské ghetto. Otto i jeho sestra byli odtrženi od rodičů a v březnu 1943 museli nastoupit do transportu, zatímco jejich matku Němci nuceně nasadili do zdejší textilky. Stelle se podařilo přečkat válku v Terezíně, kde bohužel musela vyprovázet k likvidačním transportům své příbuzné, včetně holešovského dědečka a nakonec i milovaného bratra.

Otto odjel 28. října 1944 dobytčím vagónem do koncentračního tábora Osvětim. Zřejmě byl při selekci vyhodnocen jako možná pracovní síla, a tak přežil až do ledna 1945, kdy se tábor narychlo evakuoval před postupující Rudou armádou. Opět se ocitl v dobytčácích, tentokrát směr koncentrační tábor Buchenwald u Výmaru. Životní peripetie jsou někdy neuvěřitelné – vlak jel přes jeho domovský Beroun, kde Otta stačil vyhodit z vlaku lístek se vzkazem, který zachytil železničář. V Buchenwaldu se dokonce dočkal osvobození americkou armádou, ale pár dnů poté, 21. dubna 1945, zemřel na těžkou tuberkulózu a důsledky dlouhodobého vyhladovění. Stella i její otec, deportovaný do Terezína v lednu 1945, se šťastně shledali s matkou.

Ottovo jméno bylo zveřejněno v repatriačních novinách, ale přesto se rodina návratu posledního člena nedočkala. Symbolicky jej připomíná nápis na náhrobku židovského hřbitova v moravském Holešově, kde je na společném seznamu čtyřiadvacet příslušníků rodu Michalovských, kteří nepřežili holocaust.

Několik let po osvobození se Michalovští odstěhovali do Prahy. Tóny Ottových houslí zněly Stelle v hlavě až do konce jejího dlouhého života. Svého bratra přežila o téměř sedm desetiletí.

Fotografie Otto Michalovský (523.93 kB) 

Medailonek Otto Michalovský (17.85 kB)

Rodina Pikova

Pikův rumBudova dnešního Komerčního centra u Pražské brány dnes už nijak nepřipomíná, že tu kdysi bývala tzv. Pikovna, kdysi nejvýnosnější židovská živnost v Berouně. Její historie je spjata s mužem, který sem přišel roku 1889 až z dalekých Peček u Kolína, kde působila velká židovská náboženská obec. Důvodem byla ženitba mladého syna tamního obchodníka s dcerou berounského živnostníka: Alois Pick (1865-1941; později se psal jen Pik) pojal za choť Kateřinu Abelesovou (1864-1942). Abelesovi, stejně jako mnoho berounských Židů, pocházeli z Tetína, odkud se po roce 1849 hromadně stěhovali do Berouna, kde zkrátka existovaly lepší obchodní možnosti. Pik s manželkou převzal po již starém tchánovi živnost a opravdu se činili. Abelesův, nyní Pikův obchod v čp. 73 s koloniálním zbožím na rohu hlavního náměstí prosperoval. Ostatně cizokrajné zboží z kolonií, které Pik kromě běžných potravin a potřeb místního původu nabízel, bylo v druhé polovině 19. století na maloměstě novinkou a rychle si získávalo zákazníky. Pikovna byla pravděpodobně jedním z prvních obchodů tohoto typu v Berouně.

Kateřina PikováRoku 1894, krátce po smrti obou rodičů, získala Kateřina v dědickém řízení po otciAlfred Pik Abelesův dům čp. 73. Manželé Pikovi jej později upravili, včetně tehdy módního rohového vchodu z náměstí, který existuje dodnes, a balkónu nad vchodem. V té době již měli dvouletou dcerku Josefu (první dítě zemřelo hned po porodu) a o rok později k ní přibude další ratolest – syn Alfred. V obchodě obsluhovali kromě Pikových ještě jedna krámská a obchodní příručí Robert Eisner, který pocházel rovněž z Kolínska a po vzniku republiky si na Závodí otevře vlastní živnost na výrobu limonád. Pikovi si dokonce mohli dovolit služku, což bývalo znakem místní honorace, a v roce 1902 koupili sousední dům čp. 74, který spojili s obchodem a zařídili si zde bydlení.

Po krizi, kterou způsobila první světová válka, se obchod rychle vzpamatoval, podařilo se mu dokonce vyhnout protižidovským násilnostem roku 1919. Podnikavý Pik si v roce 1922 zařídil koncesi na prodej a výrobu lihových nápojů. Kromě maloobchodu začal provozovat i výnosný velkoobchod, takže koncem třicátých let zaměstnával pět osob včetně vlastního prokuristy a jeho obrat dosahoval dvou milionů korun, což byla na maloměstského živnostníka nevídaná suma.

Právě proto se po německé okupaci stal prvním cílem tzv. arizace. Jeho firmu roku 1940 převzal tzv. treuhänder (nucený správce) Nikolaus nobile de Tartaglia, nacista s vazbou na tajné služby. Ten Pikovu likérku rozšířil tak, že zaměstnával až 20 lidí, ostatně alkohol byl v té době nejen vhodným prezentem, ale i ideálním úplatkem. Zakladatel firmy, starý Alois Pik, už před válkou předal firmu synovi Alfredovi (1895-1942), jedinému potomkovi. Alfredova sestra totiž zemřela předčasně v roce 1932 v pouhých čtyřiceti letech. Tato velká rodinná ztráta umocněná protižidovskou perzekucí, neurvalým zcizením firmy, kterou budoval od základů, a diagnostikovanou rakovinou čelisti, vedla k osudovému rozhodnutí: 1. dubna 1941 si nejprve podřezal žíly a pro jistotu se vzápětí oběsil.

I když zvolil odchod, který se příčil jeho víře, alespoň se vyhnul událostem, které nemilosrdně dopadly na jeho manželku a syna. Oba dva byli nejprve v červnu 1941 stejně jako ostatní zdejší Židé nuceně vystěhováni z Berouna na venkov, do Litně poblíž zrušené synagogy, a v únoru následujícího roku spolu s většinou ostatních berounských Židů deportováni do ghetta Terezín. Zde je nacisté jako sardinky namačkali do jednoho z mnoha bloků s číslem místnosti 73. Ironie osudu – stejné číslo nesl jejich ukradený berounský obchod. Alfreda bohužel čekala ještě jedna, poslední cesta v životě, byť o tom asi nevěděl. Osmasedmdesátiletá Kateřina Piková vyprovodila syna k transportu do východního Polska v dubnu 1942. Ona sama vydržela neúnosné podmínky v Terezíně sotva jeden rok. Do jaké míry se na jejím konci podepsalo stáří, nakolik věznění v ghettu s nedostatkem jídla a nakolik ztráta syna, se můžeme jen dohadovat. Když Kateřina v září 1942 v Terezíně umírala, netušila, že její syn, poslední rodinný příslušník, je již téměř půldruhého měsíce po smrti, otráven v plynové komoře velkokapacitní továrny na smrt jménem Majdanek. V jejím případě byla alespoň smrt milosrdná…

Fotografie Alfred Pik  (308.33 kB)

Fotografie Kateřina Piková (199.44 kB)

Medailonek rodina Pikova (19.56 kB)

Pikův rum etiketa  (470.83 kB)

Rodina Friedova

Je květen 1919, pár měsíců po skončení strašlivé války. Inflace cen, hlad a nedostatek jsou všudypřítomné. V Praze propukají protilichevní bouře, které se rychle přenášejí do Berouna a židovští obchodníci se opět stávají nejvděčnějším terčem. Jedním z obětí demonstrantů je Karel Fried, největší obchodník s módním zbožím se sídlem na hlavním náměstí, kousek od radnice. Jeho dva synové jsou za zásobovací přestupky odsouzeni v jiných městech a dav pojme podezření, že jejich otec je určitě vinen také. Friedův třetí syn, italský legionář, se davu postaví a snaží se ho schladit kýblem vody. Což má bohužel zcela opačný efekt a obchod je kompletně vyrabován. Karel Fried nikdy odsouzen nebyl, ale obchod musí vybudovat znovu od začátku. Ovšem příliš dlouho se z něj netěší, umírá předčasně na mrtvici v roce 1924. Jeho manželka se živnosti raději vzdá, dům na náměstí prodá městu, které jej srovná se zemí a na stejném místě postaví moderní sídlo městské spořitelny (1928; dnes Komerční banka). Friedovy děti se z Berouna dávno předtím vystěhují, jeden dokonce do Ameriky, ale příběh Friedova rodu pokračuje v jiné linii.

Ludvík FriedKarel Fried pocházel z velmi početné obchodnické rodiny (10 dětí) z křivoklátského Zbečna, odkud se přistěhoval do Berouna v roce 1885. O necelé čtyři desítky let jej následoval jeho synovec, mladý Ludvík Fried (1898-1942). Hned v osmnácti jej odvedli do války, kde bojoval na opačné straně než jeho bratranec, tedy v rakouské armádě. A vůbec ne špatně, dotáhl to až na rotmistra horského dělostřelectva. Do Berouna přišel asi rok před strýcovou smrtí, aby zde získal zkušenosti jako koželuh a obchodník s kůžemi. Jeho snem určitě bylo otevřít si vlastní živnost, ale to tak snadné nebylo a strýc jej do obchodu nemohl přijmout, měl šest dětí a vlastního zaměstnance. A tak Ludvík nejprve musí po tři roky pracovat jako skladník a také jako pomocník u jiných obuvníků. Po dobu, kdy pracoval u cizích, mu byla Valerie Friedováoporou jeho novomanželka Valerie, rodem ze Zbiroha. Do roka po svatbě, kterou jejich rodiče uspořádají v pražské synagoze, se jim narodil syn Jiří (1927-1942) a teprve až o sedm let později dcerka Jana (1934-1942). Velké rodiny, jak bylo zvykem až do počátku 20. století, už zkrátka vyšly z módy, mentalita rodičů se změnila. Proč byl mezi oběma dětmi sedmiletý odstup, nevíme, ale pravděpodobně to souvisí s budováním vlastní živnosti. K tomu cíli se napřelo veškeré úsilí manželů Friedových. Koncem dvacátých let si nejprve v pronajaté místnosti v České ulici čp. 56 otevírají živnost s obuvnickými potřebami a s vydělanými kůžemi od koželuhů. Ve městě je v té době stále třiadvacet obuvníků (Baťa tu ještě obchod nemá) a i když Friedovi konkurují další dva obchodníci se stejným sortimentem, živnost prosperuje. Manželé se tedy zadlužili a koupili ve stejné ulici dům čp. 60, doslova pár desítek metrů od místa, kde podnikal Ludvíkův strýc. Pár let trvá, než obchod v pronajímaných prostorách o pár domů výše mohou přestěhovat do vlastního domu. Ale v roce 1936 je realizace životního snu u konce. Friedovi mají konečně vlastní bydlení a v něm vlastní živnost. A co víc, shodou okolností se v témže roce stávají plnoprávnými občany Berouna podle tehdy platného domovského práva.

Jenže roky spokojenosti netrvaly dlouho. Koncem třicátých let obsazuje Československo německá armáda a okupační úřady zavádějí represívní protižidovská opatření. Jejich dům a obchod nejprve dostane nuceného správce, nakonec o ně přijdou úplně. Obě děti jsou vyloučeny ze školy, Židé na vzdělání nemají nárok. Tragické finále se přiblížilo. Po lidské degradaci na úroveň hmyzu jsou Friedovi spolu s většinou berounských Židů deportováni 22. února 1942 přes Kladno do koncentračního tábora Terezín. Zde však dlouho nepobydou, hned v dubnu téhož roku odjíždějí Friedovi s oběma dětmi v dobytčích vagonech do obřího ghetta Izbica ve východním Polsku. Zahynuli někteří členové rodiny zde, nebo až společně s otcem v plynové komoře Majdanku? Otázky bez odpovědí zrcadlící odvrácenou tvář lidství…

Fotografie Ludvík Fried  (310.31 kB)

Fotografie Valerie Friedová  (431.04 kB)

Medailonek rodina Friedova (18.09 kB)

Kamila Roubíčková (1880-1942)

Kamila RoubíčkováZatím poslední osobou, kterou bude připomínat pamětní kámen před dnešním Muzeem Českého krasu, je Kamila Roubíčková. Majitelka někdejšího vyhlášeného železářství příslušela do nejvýznamnější židovské rodiny v Berouně. Její příběh však nezačíná zde, ale ve vedlejší vesnici Jarov. Jelikož se Židé až do roku 1849 nesměli usazovat ve městech, nacházeli útočiště na vsích. Otec Kamily, Leopold Neumann, v rozporu s obecně tradovaným mýtem, že Židé byli jen obchodníci a živnostníci, provozoval na Jarově zemědělskou usedlost. Jeho manželka pocházela z Mořiny, z nejstarší a nejpočetnější židovské náboženské obce. Nevíme, co Leopolda přinutilo se v sedmdesátých letech 19. století se usedlosti vzdát a zakoupit v Berouně na náměstí obchod se míšeným zbožím čp. 35 (dnes drogerie DM). V každém případě jeho druhá dcera Kamila se narodila již zde.

Zvláštní shodou náhod tento dům před Neumannovými vlastnil zakladatel onoho železářství Hynek Roubíček, než koupil roku 1869 Jenštejnský dům čp. 87. Než před koncem století zemřel, určil jako pokračovatele živnosti syna Rudolfa. Není divu, že se zakoukal do Kamily Neumannové, ostatně oba domy stály na náměstí naproti sobě. V roce 1900 se slavila svatba. Rudolf, který nedávno převzal firmu od otce, očekával brzké narození potomka, leč tady se rodinné štěstí zadrhlo. Manželství bohužel zůstalo bezdětné. O to více se Rudolf upjal na vedení firmy, která prosperovala. Je třeba si uvědomit, že Roubíčkovo železářství založené roku 1861 bylo široko daleko jediné a poptávka po nejrůznějších výrobcích ze železa a do domácnosti neustále stoupala spolu s rozvojem města.

Rudolf s manželkou se snažili, aby zákazníkům splnili veškerá přání. Za tím účelem šli neustále s dobou, např. počátkem 30. let 20. století zavedli prodej tehdejší technické novinky – radiopřijímačů. Úspěch v obchodě se odrazil nejen v rostoucím majetku, ale také v ochotě jej rozdávat potřebným, ať už se jednalo o příspěvky sociální, spolkové či jiné. Oba manželé si velmi štědrou pomocí a starostí o ostatní zřejmě zčásti vynahrazovali chybějící děti. Oba se účastnili čile spolkového i náboženského života, aniž by na sebe upozorňovali. Všech šest zaměstnanců velkého obchodu se vyjadřovalo v tom smyslu, že si nemohli přát lepšího šéfa. Kamila, ač ochuzena o děti, byla šťastná až do okamžiku, kdy se dozvěděla, že manželovo tělo je zachváceno rakovinou. Zemřel čtyřiašedesátiletý roku 1935 v podolském sanatoriu.

Kamila se po smrti svého muže ukázala jako minimálně stejně schopná, byť vyřízení pozůstalosti trvalo dlouho. Mnoho z majetku představovaly pohledávky různých firem; zde se ukazoval rub Roubíčkovy dobré povahy, čehož množí podnikatelé zneužívali. Když byla pozůstalost konečně uzavřena, Československo již neexistovalo. Kamila se snažila udržet obchod i za sílícího antisemitismu, ale byl to předem prohraný boj. Nejprve podnik v roce přezval obchodní vedoucí železářství, snad po dohodě s Kamilou. To však Němce nadlouho nezastavilo. V říjnu 1942 obchod manželů Roubíčkových arizoval neblaze proslulý treuhänder Nicolas nobile de Tartaglia, agent nacistické tajné služby, ve prospěch Židovského vystěhovaleckého fondu. Pak už to šlo i se samotným obchodem od deseti k pěti. Získali jej dva Němci, které však záhy odvedli na frontu. U toho však už Kamila Roubíčková nebyla.

Většinu berounských Židů nechali místní úřady na příkaz nacistů nuceně vystěhovat do okolních vesnic s trapným odůvodněním na nedostatek bytů. Kamila přišla nejen o obchod, ale i o svůj domov. Na jaře 1941 se musela nastěhovat do Vráže, do domku na dohled od tamního hřbitova a vypomáhat v hospodářství. Zde, bez manžela, zbavena majetku a všech práv, ponížena na úroveň zvířete, přežívala necelý rok. Poslední dějství tragédie se odehrálo v únoru 1942: deportace přes Kladno do Terezína. Kamila již měla na bedrech šest křížků a takto staré osoby neměly příliš velké šance, že zde zůstanou delší dobu. O dva měsíce později nastupovala do dalšího transportu do ghetta Lublin ve východním Polsku. Jednalo se o jedno z prvních likvidovaných ghett. O dalším osudu Kamily se můžeme jen dohadovat. Staří Židé skončili svou životní pouť ve vyhlazovacím táboře Bełżec. Když začal do komory proudit oxid uhelnatý z přistaveného nákladního auta, dost možná naposledy poděkovala Bohu, že jí nedal děti…

Fotografie Kamila Roubíčková (354.71 kB)

Medailonek Kamila Roubíčková (18.17 kB)

Malvína Silbersteinová (1874-1942) Filipína Silbersteinová (1909-1942)

Rodina Silbersteinova Příběh obou rodinných větví této rodiny se shodou okolností počíná v  Haliči, nejchudší části rakousko-uherské monarchie, v  níž žila významná část evropských Židů. Dvě metropole tohoto regionu, Krakov a Lvov, obývali z poloviny, resp. ze čtvrtiny Židé. Během druhé poloviny 19. století se mnoho tamních Židů pokoušelo nalézt lepší podmínky k životu, jak moderních a vzdělaných Židů, tak ortodoxních chasidů. Mezi první skupinu patřili také Silbersteinovi. Z venkova se přistěhovali do Krakova, kde Leo Silberstein (1860-1919) vystudoval nový perspektivní obor, chemii. Roku 1894 se mu podařilo sehnat místo ve vzdáleném Berouně, v cukrovaru, který po bankrotu koupil pražský židovský podnikatel Seligman Elbogen. Silberstein zde začínal jako pomocný účetní, ale časem se vypracoval až na hlavního inženýra cukrovarského provozu.

Malvína SilbersteinováKdyž byl hmotně zajištěn, oženil se s Malvínou Falkowiczovou (1874-1942) z Prahy. Početná rodina Falkowiczů pocházela z  východní Haliče, ze Lvova. Její anabáze je typická pro mnohé vzdělané mladé Židy. Otec Malvíny byl varšavský Žid, který se oženil ve Lvově a  vyrazil do vysněného cíle haličských Židů – do Vídně. Zde se z úředníka vypracoval na zástupce pešťské pojišťovny, která jej vyslala do Prahy. Získal titul generálního sekretáře oné pojišťovny a císařského rady. Sňatek Ing. Leo Silbersteina a Malvíny Falkowiczové konaný roku 1900 v pražské synagoze došel naplnění hned napřesrok, kdy se narodila dcera Rita. O  osm let později přišla na svět Filipína (1909-1942).Filipína Silbersteinová

Zatímco jejich rodiče mluvili víceméně německy, děti se rychle přizbůsobily českému prostředí. Jejich spokojený život v  bytových domech přímo u cukrovaru, kde Leo získal velmi slušné zaměstnanecké bydlení i s tehdy obvyklou služkou, odpovídal standardu vyšší střední třídy. Bohužel neměl dlouhého trvání. Krátce po vzniku republiky Ing. Leo Silberstein předčasně umírá. Nevíme to jistě, ale zřejmě tato událost byla podnětem k  pozdějšímu postupnému rozvinutí duševní choroby jeho manželky, která zůstala sama se dvěma dcerami. Rita již byla jako úřednice zasilatelské jednoty výdělečně samostatná a  v  roce 1923 se provdala za vinohradského advokáta JUDr. Viléma Glasera. Narodil se jim syn pojmenovaný po dědovi: Leo. V  té době se již Malvína Silbersteinová musela vystěhovat ze zaměstnaneckých domů cukrovaru do dnes již neexistujícího bytového domu čp. 54 na rohu dnešních ulic Na Náhonu a Tyršova. Zprvu byla zaměstnána v  cukrovaru, ale pak již žila s mladší dcerkou z manželovy finanční pozůstalosti, která ostatně nebyla zase tak malá. Její zdravotní stav se postupně zhoršil natolik, že musela být roku 1935 hospitalizována v  Bohnicích a  následně byla zbavena svéprávnosti. Mladší dcera se rozhodla matku, která již žila ve svém vlastním světě, opatrovat a rezignovala tím na vlastní život i zaměstnání; nikdy se nevdala. Neštěstí matčino vzápětí následovala katastrofa v rodině starší dcery Rity Glaserové. Její syn, v té době student gymnázia, náhle umřel v  roce 1936. Tato ztráta zanechala tak hluboké jizvy v  manželském vztahu Glaserových, že se krátce nato rozešli. Na podzim 1939 se Rita vdala za jiného pražského advokáta, JUDr. Jana Stiasného. Když byla s  manželem v  červenci 1943 deportována z Prahy do Terezína a následně do Osvětimi, nepochybně doufala, že matka se sestrou jsou stále naživu. Tato naděje ji provázela po celou válku. Zatímco její manžel zemřel krátce po osvobození, ona jako zázrakem přežila. Po návratu do Prahy zjistila, že naděje na přežití nejbližších byla marná již v okamžiku, kdy ona sama nastoupila do vlaku směr Terezín. Malvína a Filipína Silbersteinovy byly odvezeny do Terezína v únoru 1942 spolu s ostatními berounskými Židy. Po čtyřech měsících čekal transport nejprve dceru, a to do malého ghetta Trawniki; zahynula v nedalekém vyhlazovacím táboře Sobibór. Jak se cítila duševně nemocná, téměř sedmdesátiletá matka bez dcery, která se o ní celou dobu starala, si lze domyslet. V očích nacistů byla „bezcenná“ dvojnásob: jako Židovka, ale také jako duševní „mrzák“; tyto osoby se v  Německu cíleně vraždily již před válkou (Aktion T4). Když ji deportovali na podzim 1942 v rámci tzv. stařeckých transportů do vyhlazovacího tábora Treblinka, měla to štěstí, že její nemoc jí nedovolila vnímat otřesnou realitu před vstupem do plynové komory. Dcera Rita se po válce již nikdy nevdala a neměla žádné děti. Zemřela osamocena, obklopena jen vzpomínkami, v roce 1968.

Zdroj fotografií: Státní okresní archiv Beroun

Texty medailonků: Jiří Topinka

​​

KE STAŽENÍ…