Kameny zmizelých uctí památku berounských Židů
„Aby si někdo kámen mohl přečíst, musí se před obětí sklonit.“ Gunter Demnig
Beroun se připojil k více než šesti desítkám českých měst, kde byly do dlažby vloženy tzv. Stolpersteiny, česky též kameny zmizelých. Tyto dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazené do chodníku před domy obětí holocaustu a nacistického režimu pocházejí z dílny německého umělce Guntera Demniga, který první kámen položil 16. prosince 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Od té doby jich byly 
po celé Evropě instalovány deseti tisíce. Od roku 2008 se Stolpersteiny nacházejí i v chodnících ve městech v České republice. Také osm berounských „kamenů zmizelých“, které najdete od 18. dubna 2023 před některými domy na Husově náměstí a v ulicích Česká a V Pražské bráně, je od Guntera Demniga.
"Se Stolpersteiny jsem se poprvé setkala v našem partnerském městě Goslar a hned mne napadlo, že by se slušelo založit podobnou vzpomínkovou tradici také u nás v Berouně. V našem městě jsme měli vcelku velkou židovskou enklávu, jejíž příslušníci nedobrovolně ukončili své životy v koncentračních táborech a jsem přesvědčena o tom, že na tuto událost bychom rozhodně neměli zapomínat. Díky projektu Berounské Stolpersteiny, který jsme letos zahájili, si 
nyní můžeme osudy berounských Židů stále připomínat,“ uvedla starostka Berouna Soňa Chalupová.
Datum zahájení projektu v Berouně nebyl vybrán náhodou. Na 18. dubna připadá svátek Jom ha-šo´a, den vzpomínky na šest milionů židů zavražděných během holocaustu. Při této příležitosti město připravilo vzpomínkovou akci, která bude zahájena ve venkovních prostorách Muzea Českého krasu za účasti významných hostů a bude spojena i s komentovanou prohlídkou po místech, kde byly kameny vloženy do dlažby.
Výrobu prvních osmi kamenů na počest osmi zavražděných berounských Židů financovaly soukromé osoby. Děkujeme všem dárcům, kteří se k 1. etapě projektu „Berounské Stolpersteiny“ připojili. Zvláštní poděkování patří Jiřímu Topinkovi ze Státního okresního archivu Beroun za pomoc při organizaci projektu a za přípravu seriálu o berounských židovských rodinách.
V projektu „Berounské Stolpersteiny“ by město chtělo pokračovat. „Věřím, že se najdou další dárci, které osudy berounských Židů zajímají a chtěli by přispět na zhotovení pamětních kamenů pro vybranou rodinu,“ dodala starostka Soňa Chalupová.
Pozvánka na Berounskou připomínku obětí holocaustu ke stažení (1.24 MB)
Foto prvních osmi berounských Stolpersteinů (966.87 kB)
Seznam berounských Židů, kteří nepřežili holocaust (18.96 kB)
B
yl synem berounského učitele náboženství a židovského kantora (vede bohoslužbu) Adolfa Michalovského. Ottův dědeček Jacob Michalowski pocházel z území dnešního Běloruska, odkud zřejmě utekl před ruskými pogromy v druhé polovině 19. století do moravského Holešova, kde zastával funkci kantora v tamní velké židovské obci. Adolf byl původně obchodním cestujícím, a tak se nestálé přesuny staly nedílnou součástí jeho života. Při obchodní cestě v Rumburku se seznámil s německou římskou katoličkou Marií Haasovou, dcerou tamního drobného podnikatele, do níž se zamiloval. K nepříliš velké radosti jejího otce Marie nejenže lásku opětovala, ale dokonce konvertovala od katolictví k židovství. Krátce poté se jim roku 1924 narodila dcerka Stella a o dva roky později syn Otto.
V roce 1933 se rodina z Kolešovic na Rakovnicku přestěhovala do Berouna, do budovy židovské modlitebny v čp. 77/I na hlavním náměstí. Otto se učil velmi dobře, takže přestoupil na gymnázium. Kromě toho byl hudebně nadaný, hrál skvěle na housle, které si oblíbil. Po odtržení pohraničí Československa získal náhle nového kamaráda Pavla Schleissnera, jehož židovská rodina utekla před nacisty z Chomutova. Pavel zase hrál dobře na piano, takže spolu často muzicírovali. Protižidovská nařízení však začala postupně dopadat i na Ottu, který již nesměl pokračovat ve studiu.
Podle norimberských rasových zákonů byl míšencem 1. stupně a to, že se jeho milující matka i přes opakovaný nátlak Němců odmítala rozvést, chránilo jak Ottu, tak celou rodinu. Poměrně dost dlouho, nikoli však absolutně. I židovské míšence nakonec čekal transportu směr terezínské ghetto. Otto i jeho sestra byli odtrženi od rodičů a v březnu 1943 museli nastoupit do transportu, zatímco jejich matku Němci nuceně nasadili do zdejší textilky. Stelle se podařilo přečkat válku v Terezíně, kde bohužel musela vyprovázet k likvidačním transportům své příbuzné, včetně holešovského dědečka a nakonec i milovaného bratra.
Otto odjel 28. října 1944 dobytčím vagónem do koncentračního tábora Osvětim. Zřejmě byl při selekci vyhodnocen jako možná pracovní síla, a tak přežil až do ledna 1945, kdy se tábor narychlo evakuoval před postupující Rudou armádou. Opět se ocitl v dobytčácích, tentokrát směr koncentrační tábor Buchenwald u Výmaru. Životní peripetie jsou někdy neuvěřitelné – vlak jel přes jeho domovský Beroun, kde Otta stačil vyhodit z vlaku lístek se vzkazem, který zachytil železničář. V Buchenwaldu se dokonce dočkal osvobození americkou armádou, ale pár dnů poté, 21. dubna 1945, zemřel na těžkou tuberkulózu a důsledky dlouhodobého vyhladovění. Stella i její otec, deportovaný do Terezína v lednu 1945, se šťastně shledali s matkou.
Ottovo jméno bylo zveřejněno v repatriačních novinách, a tak jak neúplná rodina plna naděje očekávala návrat posledního člena. Marně. Symbolicky jej připomíná nápis na náhrobku židovského hřbitova v moravském Holešově, kde je na společném seznamu čtyřiadvacet příslušníků rodu Michalovských, kteří nepřežili holocaust.
Několik let po osvobození se Michalovští odstěhovali do Prahy. Tóny Ottových houslí zněly Stelle v hlavě až do konce jejího dlouhého života. Svého bratra přežila o téměř sedm desetiletí.
Fotografie Otto Michalovský (523.93 kB)
Medailonek Otto Michalovský (17.85 kB)
Budova dnešního Komerčního centra u Pražské brány dnes už nijak nepřipomíná, že tu kdysi bývala tzv. Pikovna, kdysi nejvýnosnější židovská živnost v Berouně. Její historie je spjata s mužem, který sem přišel roku 1889 až z dalekých Peček u Kolína, kde působila velká židovská náboženská obec. Důvodem byla ženitba mladého syna tamního obchodníka s dcerou berounského živnostníka: Alois Pick (1865-1941; později se psal jen Pik) pojal za choť Kateřinu Abelesovou (1864-1942). Abelesovi, stejně jako mnoho berounských Židů, pocházeli z Tetína, odkud se po roce 1849 hromadně stěhovali do Berouna, kde zkrátka existovaly lepší obchodní možnosti. Pik s manželkou převzal po již starém tchánovi živnost a opravdu se činili. Abelesův, nyní Pikův obchod v čp. 73 s koloniálním zbožím na rohu hlavního náměstí prosperoval. Ostatně cizokrajné zboží z kolonií, které Pik kromě běžných potravin a potřeb místního původu nabízel, bylo v druhé polovině 19. století na maloměstě novinkou a rychle si získávalo zákazníky. Pikovna byla pravděpodobně jedním z prvních obchodů tohoto typu v Berouně.
Roku 1894, krátce po smrti obou rodičů, získala Kateřina v dědickém řízení po otci
Abelesův dům čp. 73. Manželé Pikovi jej později upravili, včetně tehdy módního rohového vchodu z náměstí, který existuje dodnes, a balkónu nad vchodem. V té době již měli dvouletou dcerku Josefu (první dítě zemřelo hned po porodu) a o rok později k ní přibude další ratolest – syn Alfred. V obchodě obsluhovali kromě Pikových ještě jedna krámská a obchodní příručí Robert Eisner, který pocházel rovněž z Kolínska a po vzniku republiky si na Závodí otevře vlastní živnost na výrobu limonád. Pikovi si dokonce mohli dovolit služku, což bývalo znakem místní honorace, a v roce 1902 koupili sousední dům čp. 74, který spojili s obchodem a zařídili si zde bydlení.
Po krizi, kterou způsobila první světová válka, se obchod rychle vzpamatoval, podařilo se mu dokonce vyhnout protižidovským násilnostem roku 1919. Podnikavý Pik si v roce 1922 zařídil koncesi na prodej a výrobu lihových nápojů. Kromě maloobchodu začal provozovat i výnosný velkoobchod, takže koncem třicátých let zaměstnával pět osob včetně vlastního prokuristy a jeho obrat dosahoval dvou milionů korun, což byla na maloměstského živnostníka nevídaná suma.
Právě proto se po německé okupaci stal prvním cílem tzv. arizace. Jeho firmu roku 1940 převzal tzv. treuhänder (nucený správce) Nikolaus nobile de Tartaglia, nacista s vazbou na tajné služby. Ten Pikovu likérku rozšířil tak, že zaměstnával až 20 lidí, ostatně alkohol byl v té době nejen vhodným prezentem, ale i ideálním úplatkem. Zakladatel firmy, starý Alois Pik, už před válkou předal firmu synovi Alfredovi (1895-1942), jedinému potomkovi. Alfredova sestra totiž zemřela předčasně v roce 1932 v pouhých čtyřiceti letech. Tato velká rodinná ztráta umocněná protižidovskou perzekucí, neurvalým zcizením firmy, kterou budoval od základů, a diagnostikovanou rakovinou čelisti, vedla k osudovému rozhodnutí: 1. dubna 1941 si nejprve podřezal žíly a pro jistotu se vzápětí oběsil.
I když zvolil odchod, který se příčil jeho víře, alespoň se vyhnul událostem, které nemilosrdně dopadly na jeho manželku a syna. Oba dva byli nejprve v červnu 1941 stejně jako ostatní zdejší Židé nuceně vystěhováni z Berouna na venkov, do Litně poblíž zrušené synagogy, a v únoru následujícího roku spolu s většinou ostatních berounských Židů deportováni do ghetta Terezín. Zde je nacisté jako sardinky namačkali do jednoho z mnoha bloků s číslem místnosti 73. Ironie osudu – stejné číslo nesl jejich ukradený berounský obchod. Alfreda bohužel čekala ještě jedna, poslední cesta v životě, byť o tom asi nevěděl. Osmasedmdesátiletá Kateřina Piková vyprovodila syna k transportu do východního Polska v dubnu 1942. Ona sama vydržela neúnosné podmínky v Terezíně sotva jeden rok. Do jaké míry se na jejím konci podepsalo stáří, nakolik věznění v ghettu s nedostatkem jídla a nakolik ztráta syna, se můžeme jen dohadovat. Když Kateřina v září 1942 v Terezíně umírala, netušila, že její syn, poslední rodinný příslušník, je již téměř půldruhého měsíce po smrti, otráven v plynové komoře velkokapacitní továrny na smrt jménem Majdanek. V jejím případě byla alespoň smrt milosrdná…
Fotografie Alfred Pik (308.33 kB)
Fotografie Kateřina Piková (199.44 kB)
Medailonek rodina Pikova (19.56 kB)
Je květen 1919, pár měsíců po skončení strašlivé války. Inflace cen, hlad a nedostatek jsou všudypřítomné. V Praze propukají protilichevní bouře, které se rychle přenášejí do Berouna a židovští obchodníci se opět stávají nejvděčnějším terčem. Jedním z obětí demonstrantů je Karel Fried, největší obchodník s módním zbožím se sídlem na hlavním náměstí, kousek od radnice. Jeho dva synové jsou za zásobovací přestupky odsouzeni v jiných městech a dav pojme podezření, že jejich otec je určitě vinen také. Friedův třetí syn, italský legionář, se davu postaví a snaží se ho schladit kýblem vody. Což má bohužel zcela opačný efekt a obchod je kompletně vyrabován. Karel Fried nikdy odsouzen nebyl, ale obchod musí vybudovat znovu od začátku. Ovšem příliš dlouho se z něj netěší, umírá předčasně na mrtvici v roce 1924. Jeho manželka se živnosti raději vzdá, dům na náměstí prodá městu, které jej srovná se zemí a na stejném místě postaví moderní sídlo městské spořitelny (1928; dnes Komerční banka). Friedovy děti se z Berouna dávno předtím vystěhují, jeden dokonce do Ameriky, ale příběh Friedova rodu pokračuje v jiné linii.
Karel Fried pocházel z velmi početné obchodnické rodiny (10 dětí) z křivoklátského Zbečna, odkud se přistěhoval do Berouna v roce 1885. O necelé čtyři desítky let jej následoval jeho synovec, mladý Ludvík Fried (1898-1942). Hned v osmnácti jej odvedli do války, kde bojoval na opačné straně než jeho bratranec, tedy v rakouské armádě. A vůbec ne špatně, dotáhl to až na rotmistra horského dělostřelectva. Do Berouna přišel asi rok před strýcovou smrtí, aby zde získal zkušenosti jako koželuh a obchodník s kůžemi. Jeho snem určitě bylo otevřít si vlastní živnost, ale to tak snadné nebylo a strýc jej do obchodu nemohl přijmout, měl šest dětí a vlastního zaměstnance. A tak Ludvík nejprve musí po tři roky pracovat jako skladník a také jako pomocník u jiných obuvníků. Po dobu, kdy pracoval u cizích, mu byla 
oporou jeho novomanželka Valerie, rodem ze Zbiroha. Do roka po svatbě, kterou jejich rodiče uspořádají v pražské synagoze, se jim narodil syn Jiří (1927-1942) a teprve až o sedm let později dcerka Jana (1934-1942). Velké rodiny, jak bylo zvykem až do počátku 20. století, už zkrátka vyšly z módy, mentalita rodičů se změnila. Proč byl mezi oběma dětmi sedmiletý odstup, nevíme, ale pravděpodobně to souvisí s budováním vlastní živnosti. K tomu cíli se napřelo veškeré úsilí manželů Friedových. Koncem dvacátých let si nejprve v pronajaté místnosti v České ulici čp. 56 otevírají živnost s obuvnickými potřebami a s vydělanými kůžemi od koželuhů. Ve městě je v té době stále třiadvacet obuvníků (Baťa tu ještě obchod nemá) a i když Friedovi konkurují další dva obchodníci se stejným sortimentem, živnost prosperuje. Manželé se tedy zadlužili a koupili ve stejné ulici dům čp. 60, doslova pár desítek metrů od místa, kde podnikal Ludvíkův strýc. Pár let trvá, než obchod v pronajímaných prostorách o pár domů výše mohou přestěhovat do vlastního domu. Ale v roce 1936 je realizace životního snu u konce. Friedovi mají konečně vlastní bydlení a v něm vlastní živnost. A co víc, shodou okolností se v témže roce stávají plnoprávnými občany Berouna podle tehdy platného domovského práva.
Jenže roky spokojenosti netrvaly dlouho. Koncem třicátých let obsazuje Československo německá armáda a okupační úřady zavádějí represívní protižidovská opatření. Jejich dům a obchod nejprve dostane nuceného správce, nakonec o ně přijdou úplně. Obě děti jsou vyloučeny ze školy, Židé na vzdělání nemají nárok. Tragické finále se přiblížilo. Po lidské degradaci na úroveň hmyzu jsou Friedovi spolu s většinou berounských Židů deportováni 22. února 1942 přes Kladno do koncentračního tábora Terezín. Zde však dlouho nepobydou, hned v dubnu téhož roku odjíždějí Friedovi s oběma dětmi v dobytčích vagonech do obřího ghetta Izbica ve východním Polsku. Zahynuli někteří členové rodiny zde, nebo až společně s otcem v plynové komoře Majdanku? Otázky bez odpovědí zrcadlící odvrácenou tvář lidství…
Fotografie Ludvík Fried (310.31 kB)
Fotografie Valerie Friedová (431.04 kB)
Medailonek rodina Friedova (18.09 kB)
Zatím poslední osobou, kterou bude připomínat pamětní kámen před dnešním Muzeem Českého krasu, je Kamila Roubíčková. Majitelka někdejšího vyhlášeného železářství příslušela do nejvýznamnější židovské rodiny v Berouně. Její příběh však nezačíná zde, ale ve vedlejší vesnici Jarov. Jelikož se Židé až do roku 1849 nesměli usazovat ve městech, nacházeli útočiště na vsích. Otec Kamily, Leopold Neumann, v rozporu s obecně tradovaným mýtem, že Židé byli jen obchodníci a živnostníci, provozoval na Jarově zemědělskou usedlost. Jeho manželka pocházela z Mořiny, z nejstarší a nejpočetnější židovské náboženské obce. Nevíme, co Leopolda přinutilo se v sedmdesátých letech 19. století se usedlosti vzdát a zakoupit v Berouně na náměstí obchod se míšeným zbožím čp. 35 (dnes drogerie DM). V každém případě jeho druhá dcera Kamila se narodila již zde.
Zvláštní shodou náhod tento dům před Neumannovými vlastnil zakladatel onoho železářství Hynek Roubíček, než koupil roku 1869 Jenštejnský dům čp. 87. Než před koncem století zemřel, určil jako pokračovatele živnosti syna Rudolfa. Není divu, že se zakoukal do Kamily Neumannové, ostatně oba domy stály na náměstí naproti sobě. V roce 1900 se slavila svatba. Rudolf, který nedávno převzal firmu od otce, očekával brzké narození potomka, leč tady se rodinné štěstí zadrhlo. Manželství bohužel zůstalo bezdětné. O to více se Rudolf upjal na vedení firmy, která prosperovala. Je třeba si uvědomit, že Roubíčkovo železářství založené roku 1861 bylo široko daleko jediné a poptávka po nejrůznějších výrobcích ze železa a do domácnosti neustále stoupala spolu s rozvojem města.
Rudolf s manželkou se snažili, aby zákazníkům splnili veškerá přání. Za tím účelem šli neustále s dobou, např. počátkem 30. let 20. století zavedli prodej tehdejší technické novinky – radiopřijímačů. Úspěch v obchodě se odrazil nejen v rostoucím majetku, ale také v ochotě jej rozdávat potřebným, ať už se jednalo o příspěvky sociální, spolkové či jiné. Oba manželé si velmi štědrou pomocí a starostí o ostatní zřejmě zčásti vynahrazovali chybějící děti. Oba se účastnili čile spolkového i náboženského života, aniž by na sebe upozorňovali. Všech šest zaměstnanců velkého obchodu se vyjadřovalo v tom smyslu, že si nemohli přát lepšího šéfa. Kamila, ač ochuzena o děti, byla šťastná až do okamžiku, kdy se dozvěděla, že manželovo tělo je zachváceno rakovinou. Zemřel čtyřiašedesátiletý roku 1935 v podolském sanatoriu.
Kamila se po smrti svého muže ukázala jako minimálně stejně schopná, byť vyřízení pozůstalosti trvalo dlouho. Mnoho z majetku představovaly pohledávky různých firem; zde se ukazoval rub Roubíčkovy dobré povahy, čehož množí podnikatelé zneužívali. Když byla pozůstalost konečně uzavřena, Československo již neexistovalo. Kamila se snažila udržet obchod i za sílícího antisemitismu, ale byl to předem prohraný boj. Nejprve podnik v roce přezval obchodní vedoucí železářství, snad po dohodě s Kamilou. To však Němce nadlouho nezastavilo. V říjnu 1942 obchod manželů Roubíčkových arizoval neblaze proslulý treuhänder Nicolas nobile de Tartaglia, agent nacistické tajné služby, ve prospěch Židovského vystěhovaleckého fondu. Pak už to šlo i se samotným obchodem od deseti k pěti. Získali jej dva Němci, které však záhy odvedli na frontu. U toho však už Kamila Roubíčková nebyla.
Většinu berounských Židů nechali místní úřady na příkaz nacistů nuceně vystěhovat do okolních vesnic s trapným odůvodněním na nedostatek bytů. Kamila přišla nejen o obchod, ale i o svůj domov. Na jaře 1941 se musela nastěhovat do Vráže, do domku na dohled od tamního hřbitova a vypomáhat v hospodářství. Zde, bez manžela, zbavena majetku a všech práv, ponížena na úroveň zvířete, přežívala necelý rok. Poslední dějství tragédie se odehrálo v únoru 1942: deportace přes Kladno do Terezína. Kamila již měla na bedrech šest křížků a takto staré osoby neměly příliš velké šance, že zde zůstanou delší dobu. O dva měsíce později nastupovala do dalšího transportu do ghetta Lublin ve východním Polsku. Jednalo se o jedno z prvních likvidovaných ghett. O dalším osudu Kamily se můžeme jen dohadovat. Staří Židé skončili svou životní pouť ve vyhlazovacím táboře Bełżec. Když začal do komory proudit oxid uhelnatý z přistaveného nákladního auta, dost možná naposledy poděkovala Bohu, že jí nedal děti…
Fotografie Kamila Roubíčková (354.71 kB)
Medailonek Kamila Roubíčková (18.17 kB)
Zdroj fotografií: Státní okresní archiv Beroun
Texty medailonků: Jiří Topinka
