Berounské Stolpersteiny
Kameny zmizelých ctí památku berounských Židů
„Aby si někdo kámen mohl přečíst, musí se před obětí sklonit.“ Gunter Demnig
Co jsou to Stolpersteiny?
Beroun se připojil k více než šesti desítkám českých měst, kde byly do dlažby vloženy tzv. Stolpersteiny, česky též kameny zmizelých. Tyto dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazené do chodníku před domy obětí holocaustu a nacistického režimu pocházejí z dílny německého umělce Guntera Demniga, který první kámen položil 16. prosince 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Od té doby jich byly 
po celé Evropě instalovány deseti tisíce. Od roku 2008 se Stolpersteiny nacházejí i v chodnících ve městech v České republice. Také osm berounských „kamenů zmizelých“, které najdete od 18. dubna 2023 před některými domy na Husově náměstí a v ulicích Česká a V Pražské bráně, je od Guntera Demniga.
"Se Stolpersteiny jsem se poprvé setkala v našem partnerském městě Goslar a hned mne napadlo, že by se slušelo založit podobnou vzpomínkovou tradici také u nás v Berouně. V našem městě jsme měli vcelku velkou židovskou enklávu, jejíž příslušníci nedobrovolně ukončili své životy v koncentračních táborech a jsem přesvědčena o tom, že na tuto událost bychom rozhodně neměli zapomínat. Díky projektu Berounské Stolpersteiny, který jsme letos zahájili, si 
nyní můžeme osudy berounských Židů stále připomínat,“ uvedla starostka Berouna Soňa Chalupová při zahájení celého projektu v dubnu 2023.
Zahájení projektu v Berouně - 18. dubna 2023
Datum zahájení projektu v Berouně nebyl vybrán náhodou. Na 18. dubna připadá svátek Jom ha-šo´a, den vzpomínky na šest milionů Židů zavražděných během holocaustu. Při této příležitosti město připravilo vzpomínkovou akci, která byla zahájena ve venkovních prostorách Muzea Českého krasu za účasti významných hostů a byla spojena i s komentovanou prohlídkou po místech, kde byly kameny vloženy do dlažby.
Osm berounských kamenů zmizelých
Výrobu prvních osmi kamenů na počest osmi zavražděných berounských Židů financovaly soukromé osoby. Děkujeme všem dárcům, kteří se k 1. etapě projektu „Berounské Stolpersteiny“ připojili. Zvláštní poděkování patří Jiřímu Topinkovi ze Státního okresního archivu Beroun za pomoc při organizaci projektu a za přípravu seriálu o berounských židovských rodinách v Radničním listu.
První Stolpersteiny byly věnovány těmto berounským Židům:
Ottovi Michalovskému, Alfrédu Pikovi, Kateřině Pikové, Kamile Roubíčkové, Ludvíku Friedovi, Valerii Friedové, Jiřímu Friedovi a Janě Friedové.
2. etapa projektu - 6. května 2024
V roce 2024 projekt "Berounské Stolpersteiny" pokračoval 2. etapou. Devět kamenů zmizelých bylo tentokrát položeno v ulicích Tyršova, Nerudova, Pod Šibencem, na Husově náměstí a na náměstí Marie Poštové. Slavnostní odhalení proběhlo 6. května 2024 ve svátek Jom ha-šo´a.
Ve druhé etapě byly Stolpersteiny věnovány těmto berounským Židům:
Filipíně Silbersteinové, Malvíně Silbersteinové, Kláře Benešové, Haně Körperové, Irmě Körperové, MUDr. Ottovi Löwymu, Petru Steinerovi, Ing. Egonu Krausovi a Vilmě Krausové.
3. etapa projektu - 24. dubna 2025
Díky dárcům má Beroun v roce 2025 již 26 pamětních kamenů. V rámci třetí etapy projektu byly kameny položeny na náměstí Marie Poštové a v ulicích Česká, Svatojánská a Havlíčkova. Slavnostní odhalení proběhlo 24. dubna 2025 tradičně ve svátek Jom ha-šo´a v atriu berounské radnice a bylo spojené s představením publikace "Berounské kameny zmizelých" a tematickou výstavou v Galerii V Podloubí.
Ve třetí etapě byly Stolpersteiny věnovány těmto berounský Židům:
Emmě Reichmannové, Otilii Reichmannové, Adéle Reichmannové, Emilu Körperovi, Hermíně Segerové, Anně Löwyové, Emilu Frenklovi, Martě Frenklové a Jiřímu Frenklovi.
4. etapa projektu - 14. dubna 2026
Ve čtvrté etapě budou Stolpersteiny věnovány těmto berounský Židům:
MVDr. Josefu Poláčkovi, Ludmile Poláčkové, Pavlu Poláčkovi, Rudolfu Weilovi, Ludvíku Roubíčkovi, Otilii Roubíčkové, Heleně Roubíčkové, Ing. Vilému Löwymu a Ervínu Kohnovi.
Chcete se zapojit do projektu "Berounské Stolpersteiny"?
Pro velký zájem již nyní registrujeme zájemce o financování dalších kamenů v rámci další 5. etapy s instalací na jaře 2027. Až do konce října 2026 můžete v případě zájmu zasílat podklady pro 5. etapu.
Stačí vybrat jméno ze Seznamu berounských Židů, kteří nepřežili holocaust Typ: XLSX dokument, Velikost: 18.83 kB, doplnit adresu posledního berounského bydliště a datum narození a zaslat tyto informace na email: tm@muberoun.cz. Věnujte pozornost jménům, která již byla vybrána, a mají svého dárce viz výše. Cena výroby jednoho kamene byla v roce 2025 cca 132 Eura. Platba bude účtována po dodání kamenů podle aktuálního ceníku a kurzu Eura.
Foto prvních osmi berounských Stolpersteinů (966.87 kB)
Seznam berounských Židů, kteří nepřežili holocaust
Již položené Stolpersteiny najdete vyznačené žlutě v tabulce vlevo.
Publikace Berounské kameny zmizelých je k dostání v městském informačním centru, v berounských knihkupectvích a na www.dobredarky.cz za cenu 99 korun..
----------------------------------------------------------
BEROUNSKÉ STOLPERSTEINY - 1. ETAPA
Otto Michalovský (1926-1945)
Husovo náměstí 77
B
yl synem berounského učitele náboženství a židovského kantora (vede bohoslužbu) Adolfa Michalovského. Ottův dědeček Jacob Michalowski pocházel z území dnešního Běloruska, odkud zřejmě utekl před ruskými pogromy v druhé polovině 19. století do moravského Holešova, kde zastával funkci kantora v tamní velké židovské obci. Adolf byl původně obchodním cestujícím, a tak se nestálé přesuny staly nedílnou součástí jeho života. Při obchodní cestě se v Rumburku seznámil s německou římskou katoličkou Marií Haasovou, dcerou tamního drobného podnikatele, do níž se zamiloval. K nepříliš velké radosti jejího otce Marie nejenže lásku opětovala, ale dokonce konvertovala od katolictví k židovství. Krátce poté se jim roku 1924 narodila dcerka Stella a o dva roky později syn Otto.
V roce 1933 se rodina z Kolešovic na Rakovnicku přestěhovala do Berouna, do budovy židovské modlitebny v čp. 77/I na hlavním náměstí. Otto se učil velmi dobře, takže přestoupil na gymnázium. Kromě toho byl hudebně nadaný, hrál skvěle na housle, které si oblíbil. Po odtržení pohraničí Československa získal náhle nového kamaráda Pavla Schleissnera, jehož židovská rodina utekla před nacisty z Chomutova. Pavel zase hrál dobře na piano, takže spolu často muzicírovali. Protižidovská nařízení však začala postupně dopadat i na Ottu, který již nesměl pokračovat ve studiu.
Podle norimberských rasových zákonů byl míšencem 1. stupně a to, že se jeho milující matka i přes opakovaný nátlak Němců odmítala rozvést, chránilo jak Ottu, tak celou rodinu. Poměrně dost dlouho, nikoli však absolutně. I židovské míšence nakonec čekal transportu směr terezínské ghetto. Otto i jeho sestra byli odtrženi od rodičů a v březnu 1943 museli nastoupit do transportu, zatímco jejich matku Němci nuceně nasadili do zdejší textilky. Stelle se podařilo přečkat válku v Terezíně, kde bohužel musela vyprovázet k likvidačním transportům své příbuzné, včetně holešovského dědečka a nakonec i milovaného bratra.
Otto odjel 28. října 1944 dobytčím vagónem do koncentračního tábora Osvětim. Zřejmě byl při selekci vyhodnocen jako možná pracovní síla, a tak přežil až do ledna 1945, kdy se tábor narychlo evakuoval před postupující Rudou armádou. Opět se ocitl v dobytčácích, tentokrát směr koncentrační tábor Buchenwald u Výmaru. Životní peripetie jsou někdy neuvěřitelné – vlak jel přes jeho domovský Beroun, kde Otta stačil vyhodit z vlaku lístek se vzkazem, který zachytil železničář. V Buchenwaldu se dokonce dočkal osvobození americkou armádou, ale pár dnů poté, 21. dubna 1945, zemřel na těžkou tuberkulózu a důsledky dlouhodobého vyhladovění. Stella i její otec, deportovaný do Terezína v lednu 1945, se šťastně shledali s matkou.
Ottovo jméno bylo zveřejněno v repatriačních novinách, ale přesto se rodina návratu posledního člena nedočkala. Symbolicky jej připomíná nápis na náhrobku židovského hřbitova v moravském Holešově, kde je na společném seznamu čtyřiadvacet příslušníků rodu Michalovských, kteří nepřežili holocaust.
Několik let po osvobození se Michalovští odstěhovali do Prahy. Tóny Ottových houslí zněly Stelle v hlavě až do konce jejího dlouhého života. Svého bratra přežila o téměř sedm desetiletí.
Fotografie Otto Michalovský (523.93 kB)
Medailonek Otto Michalovský (17.85 kB)
Rodina Pikova
V Pražské bráně 74
Budova dnešního Komerčního centra u Pražské brány dnes už nijak nepřipomíná, že tu kdysi bývala tzv. Pikovna, kdysi nejvýnosnější židovská živnost v Berouně. Její historie je spjata s mužem, který sem přišel roku 1889 až z dalekých Peček u Kolína, kde působila velká židovská náboženská obec. Důvodem byla ženitba mladého syna tamního obchodníka s dcerou berounského živnostníka: Alois Pick (1865-1941; později se psal jen Pik) pojal za choť Kateřinu Abelesovou (1864-1942). Abelesovi, stejně jako mnoho berounských Židů, pocházeli z Tetína, odkud se po roce 1849 hromadně stěhovali do Berouna, kde zkrátka existovaly lepší obchodní možnosti. Pik s manželkou převzal po již starém tchánovi živnost a opravdu se činili. Abelesův, nyní Pikův obchod v čp. 73 s koloniálním zbožím na rohu hlavního náměstí prosperoval. Ostatně cizokrajné zboží z kolonií, které Pik kromě běžných potravin a potřeb místního původu nabízel, bylo v druhé polovině 19. století na maloměstě novinkou a rychle si získávalo zákazníky. Pikovna byla pravděpodobně jedním z prvních obchodů tohoto typu v Berouně.
Roku 1894, krátce po smrti obou rodičů, získala Kateřina v dědickém řízení po otci
Abelesův dům čp. 73. Manželé Pikovi jej později upravili, včetně tehdy módního rohového vchodu z náměstí, který existuje dodnes, a balkónu nad vchodem. V té době již měli dvouletou dcerku Josefu (první dítě zemřelo hned po porodu) a o rok později k ní přibude další ratolest – syn Alfred. V obchodě obsluhovali kromě Pikových ještě jedna krámská a obchodní příručí Robert Eisner, který pocházel rovněž z Kolínska a po vzniku republiky si na Závodí otevře vlastní živnost na výrobu limonád. Pikovi si dokonce mohli dovolit služku, což bývalo znakem místní honorace, a v roce 1902 koupili sousední dům čp. 74, který spojili s obchodem a zařídili si zde bydlení.
Po krizi, kterou způsobila první světová válka, se obchod rychle vzpamatoval, podařilo se mu dokonce vyhnout protižidovským násilnostem roku 1919. Podnikavý Pik si v roce 1922 zařídil koncesi na prodej a výrobu lihových nápojů. Kromě maloobchodu začal provozovat i výnosný velkoobchod, takže koncem třicátých let zaměstnával pět osob včetně vlastního prokuristy a jeho obrat dosahoval dvou milionů korun, což byla na maloměstského živnostníka nevídaná suma.
Právě proto se po německé okupaci stal prvním cílem tzv. arizace. Jeho firmu roku 1940 převzal tzv. treuhänder (nucený správce) Nikolaus nobile de Tartaglia, nacista s vazbou na tajné služby. Ten Pikovu likérku rozšířil tak, že zaměstnával až 20 lidí, ostatně alkohol byl v té době nejen vhodným prezentem, ale i ideálním úplatkem. Zakladatel firmy, starý Alois Pik, už před válkou předal firmu synovi Alfredovi (1895-1942), jedinému potomkovi. Alfredova sestra totiž zemřela předčasně v roce 1932 v pouhých čtyřiceti letech. Tato velká rodinná ztráta umocněná protižidovskou perzekucí, neurvalým zcizením firmy, kterou budoval od základů, a diagnostikovanou rakovinou čelisti, vedla k osudovému rozhodnutí: 1. dubna 1941 si nejprve podřezal žíly a pro jistotu se vzápětí oběsil.
I když zvolil odchod, který se příčil jeho víře, alespoň se vyhnul událostem, které nemilosrdně dopadly na jeho manželku a syna. Oba dva byli nejprve v červnu 1941 stejně jako ostatní zdejší Židé nuceně vystěhováni z Berouna na venkov, do Litně poblíž zrušené synagogy a v únoru následujícího roku spolu s většinou ostatních berounských Židů deportováni do ghetta Terezín. Zde je nacisté jako sardinky namačkali do jednoho z mnoha bloků s číslem místnosti 73. Ironie osudu – stejné číslo nesl jejich ukradený berounský obchod. Alfreda bohužel čekala ještě jedna, poslední cesta v životě, byť o tom asi nevěděl. Osmasedmdesátiletá Kateřina Piková vyprovodila syna k transportu do východního Polska v dubnu 1942. Ona sama vydržela neúnosné podmínky v Terezíně sotva jeden rok. Do jaké míry se na jejím konci podepsalo stáří, nakolik věznění v ghettu s nedostatkem jídla a nakolik ztráta syna, se můžeme jen dohadovat. Když Kateřina v září 1942 v Terezíně umírala, netušila, že její syn, poslední rodinný příslušník, je již téměř půldruhého měsíce po smrti, otráven v plynové komoře velkokapacitní továrny na smrt jménem Majdanek. V jejím případě byla alespoň smrt milosrdná…
Fotografie Alfred Pik (308.33 kB)
Fotografie Kateřina Piková (199.44 kB)
Medailonek rodina Pikova (19.56 kB)
Rodina Friedova
Česká 60
Je květen 1919, pár měsíců po skončení strašlivé války. Inflace cen, hlad a nedostatek jsou všudypřítomné. V Praze propukají protilichevní bouře, které se rychle přenášejí do Berouna a židovští obchodníci se opět stávají nejvděčnějším terčem. Jedním z obětí demonstrantů je Karel Fried, největší obchodník s módním zbožím se sídlem na hlavním náměstí, kousek od radnice. Jeho dva synové jsou za zásobovací přestupky odsouzeni v jiných městech a dav pojme podezření, že jejich otec je určitě vinen také. Friedův třetí syn, italský legionář, se davu postaví a snaží se ho schladit kýblem vody. Což má bohužel zcela opačný efekt a obchod je kompletně vyrabován. Karel Fried nikdy odsouzen nebyl, ale obchod musí vybudovat znovu od začátku. Ovšem příliš dlouho se z něj netěší, umírá předčasně na mrtvici v roce 1924. Jeho manželka se živnosti raději vzdá, dům na náměstí prodá městu, které jej srovná se zemí a na stejném místě postaví moderní sídlo městské spořitelny (1928; dnes Komerční banka). Friedovy děti se z Berouna dávno předtím vystěhují, jeden dokonce do Ameriky, ale příběh Friedova rodu pokračuje v jiné linii.
Karel Fried pocházel z velmi početné obchodnické rodiny (10 dětí) z křivoklátského Zbečna, odkud se přistěhoval do Berouna v roce 1885. O necelé čtyři desítky let jej následoval jeho synovec, mladý Ludvík Fried (1898-1942). Hned v osmnácti jej odvedli do války, kde bojoval na opačné straně než jeho bratranec, tedy v rakouské armádě. A vůbec ne špatně, dotáhl to až na rotmistra horského dělostřelectva. Do Berouna přišel asi rok před strýcovou smrtí, aby zde získal zkušenosti jako koželuh a obchodník s kůžemi. Jeho snem určitě bylo otevřít si vlastní živnost, ale to tak snadné nebylo a strýc jej do obchodu nemohl přijmout, měl šest dětí a vlastního zaměstnance. A tak Ludvík nejprve musí po tři roky pracovat jako skladník a také jako pomocník u jiných obuvníků. Po dobu, kdy pracoval u cizích, mu byla 
oporou jeho novomanželka Valerie, rodem ze Zbiroha. Do roka po svatbě, kterou jejich rodiče uspořádají v pražské synagoze, se jim narodil syn Jiří (1927-1942) a teprve až o sedm let později dcerka Jana (1934-1942). Velké rodiny, jak bylo zvykem až do počátku 20. století, už zkrátka vyšly z módy, mentalita rodičů se změnila. Proč byl mezi oběma dětmi sedmiletý odstup, nevíme, ale pravděpodobně to souvisí s budováním vlastní živnosti. K tomu cíli se napřelo veškeré úsilí manželů Friedových. Koncem dvacátých let si nejprve v pronajaté místnosti v České ulici čp. 56 otevírají živnost s obuvnickými potřebami a s vydělanými kůžemi od koželuhů. Ve městě je v té době stále třiadvacet obuvníků (Baťa tu ještě obchod nemá) a i když Friedovi konkurují další dva obchodníci se stejným sortimentem, živnost prosperuje. Manželé se tedy zadlužili a koupili ve stejné ulici dům čp. 60, doslova pár desítek metrů od místa, kde podnikal Ludvíkův strýc. Pár let trvá, než obchod v pronajímaných prostorách o pár domů výše mohou přestěhovat do vlastního domu. Ale v roce 1936 je realizace životního snu u konce. Friedovi mají konečně vlastní bydlení a v něm vlastní živnost. A co víc, shodou okolností se v témže roce stávají plnoprávnými občany Berouna podle tehdy platného domovského práva.
Jenže roky spokojenosti netrvaly dlouho. Koncem třicátých let obsazuje Československo německá armáda a okupační úřady zavádějí represívní protižidovská opatření. Jejich dům a obchod nejprve dostane nuceného správce, nakonec o ně přijdou úplně. Obě děti jsou vyloučeny ze školy, Židé na vzdělání nemají nárok. Tragické finále se přiblížilo. Po lidské degradaci na úroveň hmyzu jsou Friedovi spolu s většinou berounských Židů deportováni 22. února 1942 přes Kladno do koncentračního tábora Terezín. Zde však dlouho nepobydou, hned v dubnu téhož roku odjíždějí Friedovi s oběma dětmi v dobytčích vagonech do obřího ghetta Izbica ve východním Polsku. Zahynuli někteří členové rodiny zde, nebo až společně s otcem v plynové komoře Majdanku? Otázky bez odpovědí zrcadlící odvrácenou tvář lidství…
Fotografie Ludvík Fried (310.31 kB)
Fotografie Valerie Friedová (431.04 kB)
Medailonek rodina Friedova (18.09 kB)
Kamila Roubíčková (1880-1942)
Husovo náměstí 87
Zatím poslední osobou, kterou bude připomínat pamětní kámen před dnešním Muzeem Českého krasu, je Kamila Roubíčková. Majitelka někdejšího vyhlášeného železářství příslušela do nejvýznamnější židovské rodiny v Berouně. Její příběh však nezačíná zde, ale ve vedlejší vesnici Jarov. Jelikož se Židé až do roku 1849 nesměli usazovat ve městech, nacházeli útočiště na vsích. Otec Kamily, Leopold Neumann, v rozporu s obecně tradovaným mýtem, že Židé byli jen obchodníci a živnostníci, provozoval na Jarově zemědělskou usedlost. Jeho manželka pocházela z Mořiny, z nejstarší a nejpočetnější židovské náboženské obce. Nevíme, co Leopolda přinutilo se v sedmdesátých letech 19. století se usedlosti vzdát a zakoupit v Berouně na náměstí obchod se míšeným zbožím čp. 35 (dnes drogerie DM). V každém případě jeho druhá dcera Kamila se narodila již zde.
Zvláštní shodou náhod tento dům před Neumannovými vlastnil zakladatel onoho železářství Hynek Roubíček, než koupil roku 1869 Jenštejnský dům čp. 87. Než před koncem století zemřel, určil jako pokračovatele živnosti syna Rudolfa. Není divu, že se zakoukal do Kamily Neumannové, ostatně oba domy stály na náměstí naproti sobě. V roce 1900 se slavila svatba. Rudolf, který nedávno převzal firmu od otce, očekával brzké narození potomka, leč tady se rodinné štěstí zadrhlo. Manželství bohužel zůstalo bezdětné. O to více se Rudolf upjal na vedení firmy, která prosperovala. Je třeba si uvědomit, že Roubíčkovo železářství založené roku 1861 bylo široko daleko jediné a poptávka po nejrůznějších výrobcích ze železa a do domácnosti neustále stoupala spolu s rozvojem města.
Rudolf s manželkou se snažili, aby zákazníkům splnili veškerá přání. Za tím účelem šli neustále s dobou, např. počátkem 30. let 20. století zavedli prodej tehdejší technické novinky – radiopřijímačů. Úspěch v obchodě se odrazil nejen v rostoucím majetku, ale také v ochotě jej rozdávat potřebným, ať už se jednalo o příspěvky sociální, spolkové či jiné. Oba manželé si velmi štědrou pomocí a starostí o ostatní zřejmě zčásti vynahrazovali chybějící děti. Oba se účastnili čile spolkového i náboženského života, aniž by na sebe upozorňovali. Všech šest zaměstnanců velkého obchodu se vyjadřovalo v tom smyslu, že si nemohli přát lepšího šéfa. Kamila, ač ochuzena o děti, byla šťastná až do okamžiku, kdy se dozvěděla, že manželovo tělo je zachváceno rakovinou. Zemřel čtyřiašedesátiletý roku 1935 v podolském sanatoriu.
Kamila se po smrti svého muže ukázala jako minimálně stejně schopná, byť vyřízení pozůstalosti trvalo dlouho. Mnoho z majetku představovaly pohledávky různých firem; zde se ukazoval rub Roubíčkovy dobré povahy, čehož množí podnikatelé zneužívali. Když byla pozůstalost konečně uzavřena, Československo již neexistovalo. Kamila se snažila udržet obchod i za sílícího antisemitismu, ale byl to předem prohraný boj. Nejprve podnik v roce přezval obchodní vedoucí železářství, snad po dohodě s Kamilou. To však Němce nadlouho nezastavilo. V říjnu 1942 obchod manželů Roubíčkových arizoval neblaze proslulý treuhänder Nicolas nobile de Tartaglia, agent nacistické tajné služby, ve prospěch Židovského vystěhovaleckého fondu. Pak už to šlo i se samotným obchodem od deseti k pěti. Získali jej dva Němci, které však záhy odvedli na frontu. U toho však už Kamila Roubíčková nebyla.
Většinu berounských Židů nechali místní úřady na příkaz nacistů nuceně vystěhovat do okolních vesnic s trapným odůvodněním na nedostatek bytů. Kamila přišla nejen o obchod, ale i o svůj domov. Na jaře 1941 se musela nastěhovat do Vráže, do domku na dohled od tamního hřbitova a vypomáhat v hospodářství. Zde, bez manžela, zbavena majetku a všech práv, ponížena na úroveň zvířete, přežívala necelý rok. Poslední dějství tragédie se odehrálo v únoru 1942: deportace přes Kladno do Terezína. Kamila již měla na bedrech šest křížků a takto staré osoby neměly příliš velké šance, že zde zůstanou delší dobu. O dva měsíce později nastupovala do dalšího transportu do ghetta Lublin ve východním Polsku. Jednalo se o jedno z prvních likvidovaných ghett. O dalším osudu Kamily se můžeme jen dohadovat. Staří Židé skončili svou životní pouť ve vyhlazovacím táboře Bełżec. Když začal do komory proudit oxid uhelnatý z přistaveného nákladního auta, dost možná naposledy poděkovala Bohu, že jí nedal děti…
Fotografie Kamila Roubíčková (354.71 kB)
Medailonek Kamila Roubíčková (18.17 kB)
--------------------------------------------------
BEROUNSKÉ STOLPERSTEINY - 2. ETAPA
Malvína Silbersteinová (1874-1942)
Filipína Silbersteinová (1909-1942)
Tyršova 54
Rodina Silbersteinova Příběh obou rodinných větví této rodiny se shodou okolností počíná v Haliči, nejchudší části rakousko-uherské monarchie, v níž žila významná část evropských Židů. Dvě metropole tohoto regionu, Krakov a Lvov, obývali z poloviny, resp. ze čtvrtiny Židé. Během druhé poloviny 19. století se mnoho tamních Židů pokoušelo nalézt lepší podmínky k životu, jak moderních a vzdělaných Židů, tak ortodoxních chasidů. Mezi první skupinu patřili také Silbersteinovi. Z venkova se přistěhovali do Krakova, kde Leo Silberstein (1860-1919) vystudoval nový perspektivní obor, chemii. Roku 1894 se mu podařilo sehnat místo ve vzdáleném Berouně, v cukrovaru, který po bankrotu koupil pražský židovský podnikatel Seligman Elbogen. Silberstein zde začínal jako pomocný účetní, ale časem se vypracoval až na hlavního inženýra cukrovarského provozu.
Když byl hmotně zajištěn, oženil se s Malvínou Falkowiczovou (1874-1942) z Prahy. Početná rodina Falkowiczů pocházela z východní Haliče, ze Lvova. Její anabáze je typická pro mnohé vzdělané mladé Židy. Otec Malvíny byl varšavský Žid, který se oženil ve Lvově a vyrazil do vysněného cíle haličských Židů – do Vídně. Zde se z úředníka vypracoval na zástupce pešťské pojišťovny, která jej vyslala do Prahy. Získal titul generálního sekretáře oné pojišťovny a císařského rady. Sňatek Ing. Leo Silbersteina a Malvíny Falkowiczové konaný roku 1900 v pražské synagoze došel naplnění hned napřesrok, kdy se narodila dcera Rita. O osm let později přišla na svět Filipína (1909-1942).
Zatímco jejich rodiče mluvili víceméně německy, děti se rychle přizbůsobily českému prostředí. Jejich spokojený život v bytových domech přímo u cukrovaru, kde Leo získal velmi slušné zaměstnanecké bydlení i s tehdy obvyklou služkou, odpovídal standardu vyšší střední třídy. Bohužel neměl dlouhého trvání. Krátce po vzniku republiky Ing. Leo Silberstein předčasně umírá. Nevíme to jistě, ale zřejmě tato událost byla podnětem k pozdějšímu postupnému rozvinutí duševní choroby jeho manželky, která zůstala sama se dvěma dcerami. Rita již byla jako úřednice zasilatelské jednoty výdělečně samostatná a v roce 1923 se provdala za vinohradského advokáta JUDr. Viléma Glasera. Narodil se jim syn pojmenovaný po dědovi: Leo. V té době se již Malvína Silbersteinová musela vystěhovat ze zaměstnaneckých domů cukrovaru do dnes již neexistujícího bytového domu čp. 54 na rohu dnešních ulic Na Náhonu a Tyršova. Zprvu byla zaměstnána v cukrovaru, ale pak již žila s mladší dcerkou z manželovy finanční pozůstalosti, která ostatně nebyla zase tak malá. Její zdravotní stav se postupně zhoršil natolik, že musela být roku 1935 hospitalizována v Bohnicích a následně byla zbavena svéprávnosti. Mladší dcera se rozhodla matku, která již žila ve svém vlastním světě, opatrovat a rezignovala tím na vlastní život i zaměstnání; nikdy se nevdala. Neštěstí matčino vzápětí následovala katastrofa v rodině starší dcery Rity Glaserové. Její syn, v té době student gymnázia, náhle umřel v roce 1936. Tato ztráta zanechala tak hluboké jizvy v manželském vztahu Glaserových, že se krátce nato rozešli. Na podzim 1939 se Rita vdala za jiného pražského advokáta, JUDr. Jana Stiasného. Když byla s manželem v červenci 1943 deportována z Prahy do Terezína a následně do Osvětimi, nepochybně doufala, že matka se sestrou jsou stále naživu. Tato naděje ji provázela po celou válku. Zatímco její manžel zemřel krátce po osvobození, ona jako zázrakem přežila. Po návratu do Prahy zjistila, že naděje na přežití nejbližších byla marná již v okamžiku, kdy ona sama nastoupila do vlaku směr Terezín. Malvína a Filipína Silbersteinovy byly odvezeny do Terezína v únoru 1942 spolu s ostatními berounskými Židy. Po čtyřech měsících čekal transport nejprve dceru, a to do malého ghetta Trawniki; zahynula v nedalekém vyhlazovacím táboře Sobibór. Jak se cítila duševně nemocná, téměř sedmdesátiletá matka bez dcery, která se o ní celou dobu starala, si lze domyslet. V očích nacistů byla „bezcenná“ dvojnásob: jako Židovka, ale také jako duševní „mrzák“; tyto osoby se v Německu cíleně vraždily již před válkou (Aktion T4). Když ji deportovali na podzim 1942 v rámci tzv. stařeckých transportů do vyhlazovacího tábora Treblinka, měla to štěstí, že její nemoc jí nedovolila vnímat otřesnou realitu před vstupem do plynové komory. Dcera Rita se po válce již nikdy nevdala a neměla žádné děti. Zemřela osamocena, obklopena jen vzpomínkami, v roce 1968.
Fotografie Malvína Silbersteinová Typ: JPG obrázek, Velikost: 56.79 kB
Fotografie Filipína Silbersteinová Typ: JPG obrázek, Velikost: 52.55 kB
Medialonek rodina Silbersteinova Typ: DOCX dokument, Velikost: 14.86 kB
Rodina Benešova
Husovo náměstí 76
Rodina Friedova má rmnoho společného s rodinou Benešovou – obě totiž obchodovaly v domech na berounském hlavním náměstí s vydělanými kůžemi a tudíž se jednalo o konkurenty. Na rozdíl od majetnějšího Frieda se židovští novomanželé Bohumil Beneš (1875) s manželkou Klárou (1874) 
přistěhovali do Berouna již roku 1899, a to z jižních Čech. Svatbu se nechali vystrojit v pražské synagoze a hned druhý den odjeli do svého nového bydliště, středočeského Berouna. Následujícího roku se jim narodila dcerka Hilda a živnost šla oběma vcelku dobře, i přes Friedovu konkurenci.
Pořídili si menší dům čp. 76/I a hypotéku se jim podařilo rychle splatit a ještě něco našetřit, protože měli jen jednoho potomka. Ostatně praxe mnohočetných rodin na přelomu století rychle končila, minimálně ve středostavovských měšťanských rodinách. Dcera Hilda si díky tomu coby jedináček mohla vybírat v lepší společenské kategorii a rodiče nezklamala. Nejenže využila nastupující ženské emancipace a stala se jednou z prvních studentek berounského gymnázia, ale také vystudovala na přírodovědecké fakultě v Praze farmacii. Hned po ukončení studií se provdala za magistra farmacie Ferdinanda Bešťáka z Kladna, který promoval spolu s ní. Vzápětí se jim roku 1925 narodila dcera Zdeňka.
Hilda s manželem čtyři roky po narození potomka koupili starobylou hořovickou lékárnu na náměstí U černého orla, která je v provozu dodnes. S nastupující hospodářskou krizí pomalu končilo i rodinné štěstí Benešových a jejich dcery. Nejprve v roce 1936 předčasně zemřel na anginu pectoris otec Bohumil Beneš, kterému se sice podařilo nashromáždit velmi slušné jmění, jež ukládal do akcií a dluhopisů, ale zaplatil za to podlomeným zdravím. Po nacistické okupaci Československa se Bešťákovi rozvedli. Co bylo důvodem, se můžeme jen dohadovat, zřejmě šlo o dohodu v zájmu ochrany dítěte, protože Hildin manžel nebyl Židem.
V každém případě se tak stalo v době platnosti norimberských rasových zákonů a rozvodem árijského manžela ztratila jeho židovská manželka částečnou právní ochranu. V roce 1942 tudíž musela odjet do Terezína, a to z Prahy, jelikož v té době už nebyla občankou Berouna. Takřka vzápětí pak dalším transportem byla převezena do vyhlazovacího tábora Osvětim. Už se nikdy nevrátila. Stejně jako její osamocená matka. Nacisté ji obrali o dům a několikasettisícový majetek, a tak se roku 1940 odstěhovala do hořovické lékárny Dr. Bešťáka. Transport do Terezína musela absolvovat již v lednu 1942 spolu s některými dalšími hořovickými Židy a v říjnu téhož roku následovala poslední cesta tzv. stařeckými transporty do Treblinky ve východním Polsku. Šlo o likvidační transporty, kdy nacisté budoucí oběti zabíjeli bezprostředně po příjezdu v komorách oxidem uhelnatým, pokud ovšem po několikadenní cestě vůbec zůstali naživu. Jejich těla se spalovaly na roštu v obří jámě.
Možná matku Kláru a dceru Hildu v posledních chvílích hřála naděje, že jejich dcera a vnučka Zdeňka přežila – a to se skutečně stalo. Jako halbjude, tj. poloviční Židovka podle rasových zákonů, přišla na řadu až ke konci války. Do transportu ale nenastoupila. Skrývala se kdesi na Hořovicku, zatímco její otec, který úkryt zařídil, nadále provozoval hořovickou lékárnu. Později již jako provdaná Zdeňka Jedličková vystudovala, stejně jako její matka, farmacii a nejen to. Dosáhla univerzitní docentury v oboru farmakologie a mikrobiologie. Její otec Ferdinand Bešťák přišel o rodinnou lékárnu v Hořovicích a od roku 1951 si užil šestiletou komunistickou péči v nejhorších kriminálech za smyšlenou ilegální protistátní činnost. Tak se v jediné rodině během pouhého desetiletí projevily ty nejhorší důsledky obou diktatur, které v minulém století strašlivě poznamenaly tisíce podobných rodin.
Fotografie Klára Benešová Typ: JPG obrázek, Velikost: 5.4 MB
Fotografie Hilda Bešťáková, rozená Benešová Typ: PNG obrázek, Velikost: 871 kB
Medailonek rodina Benešova Typ: DOCX dokument, Velikost: 14.28 kB
Rodina Körperova
Náměstí Marie Poštové 854
Kořeny této židovské rodiny rostly ve vesnicích u Litně, což bývalo nejstarší židovské centrum v regionu. Körperovi se již ve vrchnostenské éře živili jako obchodníci zásobující vesničany smíšeným zbožím, které si nedokázali vyrobit. Rudolf a Helena Körperovi se usadili v Bykoši čp. 51. Zde se jim narodil syn Emil (1906-1943)
, který převzal po otci živnost, ale asi se hodlal prosadit jako obchodník většího formátu, a tak roku 1935 přesídlil do Berouna.
O přesunu živnosti rozhodl sňatek s Irmou Meissnerovou (1912-1943), která do té doby žila u rodičů v městečku Libice nad Cidlinou a zřejmě nehodlala strávit celý život na malé vesničce. A také Emilovo zaměření na moderní trendy. Šel s dobou a otevřel si tu obchod s bicykly a motorkami zn. Jawa. Vůně motorů a oleje mu zjevně učarovala, jenže v té době se jednalo spíše o drahé zboží, konkurentů zde existovalo hned několik a navíc doznívala hospodářské krize. Finančně se mu nevedlo nijak skvěle, navíc měl prakticky celý kapitál investovaný ve zboží. Když se jim v lednu 1939 narodila dcera Hanka, rozhodli se hned následujícího měsíce přestěhovat do nedávno přestavěného bytového domu čp. 854 na Plácku (dnes nám. M. Poštové). I zde byli pouze v pronájmu, ale snad doufali, že obchody půjdou lépe.
Záhy, v březnu 1939, jim udělala čáru přes rozpočet nacistická okupace. Hned v červnu téhož roku přišla arizace, nucená správa jejich živnosti pod kontrolou okupantů, posléze následovalo zabavení obchodu. V létě 1940 jim nezbylo nic jiného než se vrátit k Emilovým rodičům do Bykoše. V únoru 1942 přišel do vesnice příkaz k deportaci pro celou pětičlennou rodinu. Přes Kladno směřovali do terezínského ghetta. Zde zemřel v únoru 1943 bezmála sedmdesátiletý bykošský obchodník Rudolf Körper, několik měsíců před deportací své manželky Heleny do Osvětimi.
Krátce po ní, v prosinci 1943, přišla řada na mladé manžele a jejich tříletou dcerku Hanku. Skončili rovněž v Osvětimi, v tzv. terezínském rodinném táboře. Nevíme, jak dlouho přežívali, či zda při selekci zamířili rovnou do plynové komory. Tak či onak, Körperova rodina byla vyvražděna celá.
Fotografie Irma Körperová Typ: JPG obrázek, Velikost: 1.36 MB
Fotografie Emil Körper Typ: JPG obrázek, Velikost: 1.54 MB
Medailonek rodina Körperova Typ: DOCX dokument, Velikost: 13.56 kB
Rodina Steinerova
Pod Šibencem 477
Původně německojazyčná židovská rodina Steinerova pocházela ze západních Uher a Vídně. Krátce poté, co se otevřela v Králově Dvoře cementárna (1889), nastoupil do ní Vilém Steiner
jako pokladník. V Králově Dvoře bydleli v úřednickém domě čp. 132 V Lukách i se služkou, jak se na úředníky tehdy slušelo. V té době téměř veškeré úřednictvo tvořili právě Němci či německojazyční Židé. Po smrti Viléma se jeho manželka Růžena odstěhovala v roce 1934 do Berouna. V druhé generaci již velmi rychle došlo k počeštění, 
jejich syn Kurt (1905-1944), elektromontér a později úředník v cementárně, se již hlásil jako Čech a totéž platilo i pro jeho manželku Ellu, rozenou Abeles (1908- 1941), původem z německé rodiny z pohraničního Broumovska. Vzali se v roce 1936.
Jejich život plynul klidně mezi Královým Dvorem a Berounem, kde pravidelně navštěvovali Růženu (1878- 1941), a to až do příchodu Němců. Jako Žid musel Kurt opustit místo úředníka a vše zkomplikovalo navíc narození syna Petra (1939-1944), jenž přišel na svět tři týdny po vpádu nacistů. Steinerovi si našli podnájem v Berouně čp. 477 na Závodí a Ing. Kříž, mj. majitel berounského mlýna (dnes Hořovická pekárna) Kurta zaměstnal ve svém druhém mlýně v Zadní Třebani čp. 8 jako strojníka a topiče. Rozhodnutím oberlandráta se však museli z Berouna v červenci 1941 odstěhovat, a to do Hlásné Třebaně. Beroun musel zůstat bez Židů, judenrein.
Stejně dopadla jeho matka, kterou nacisté stejného roku vysídlili na jeden hýskovský statek, kde ve vysokém věku musela pracovat, než ji v únoru 1942 deportovali do Terezína. O necelé dva měsíce naštěstí zemřela v tamním ghettu, osud ji ušetřil toho nejhoršího. Její syn, snacha a pětiletý vnuk to štěstí neměli. Dva roky živořili v Terezíně, než je vlak smrti v říjnu 1944 odvezl do osvětimských plynových komor. Nepřežil nikdo.
Fotografie Růžena Steinerová Typ: JPG obrázek, Velikost: 2.6 MB
Fotografie Kurt Steiner Typ: JPG obrázek, Velikost: 1.18 MB
Fotografie Ella Steinerová Typ: JPG obrázek, Velikost: 2.31 MB
Medailonek rodina Steinerova Typ: DOCX dokument, Velikost: 13.43 kB
Rodina Löwyova
Náměstí Marie Poštové 854
Příběh této rodiny, původem z Praskoles, začal v Tlustici u Hořovic. Zde se narodil Emil Löwy, sklářský mistr v hořovické huti na Sklenářce, která však v druhé polovině 19. století zanikla. A tak změnil zaměstnání, stal se řezníkem a přestěhoval se do Tmaně čp. 48, odkud pocházela jeho manželka a žila zde i menší židovská komunita. Emil patřil k poslední generaci s velmi početnou rodinou, měl nejméně osm dětí a jedním z nich byl i Otto (1902-1943).
Jako všichni Židé, tak i Emil se snažil poskytnout dětem nejlepší vzdělání. Otto vystudoval smíchovské gymnázium a poté nastoupil na německou lékařskou fakultu. Ostatně znalost češtiny i němčiny byla u Židů samozřejmostí. 
Pravděpodobně již během studií se seznámil s Annou Guttmannovou, původem z Tábora, jejíž strýc přednášel na české lékařské fakultě. Čtyři roky po promoci (1927) se v Praze vzali. To již měl v Berouně zavedenou praxi praktického lékaře, ale nikoli vlastní dům. Nakonec se rozhodl, zřejmě za finanční pomoci celé početné rodiny, ke koupi starého domku na Plácku, který zboural a na jeho místě postavil roku 1933 velký bytový dům čp. 854/II. V přízemí si zařídil lékařskou ordinaci a byty nad ní pak pronajímal. Není bez zajímavosti, že v něm po roce 1939 našli útočiště také někteří berounští Židé. Tímto způsobem zároveň umořoval hypotéku, což byla tehdy běžná praxe.
Jediné, čeho se nedočkal, byly vlastní děti; současníkovi se chce dodat: naštěstí. Po okupaci zbytku republiky mu nacisté nejprve ukradli dům, zakázali vykonávat praxi a nakonec deportovali v říjnu 1942 do terezínského ghetta. Rodina zde dlouho nepobyla, již koncem ledna je čekala cesta v dobytčácích do Osvětimi. Několik dnů po příjezdu, 9. února 1943, nahnali nacisté do plynových komor Ottu. Zda s ním šla i jeho manželka, nebo ji smrt zastihla později, nevíme…
Fotografie Otto Löwy Typ: JPG obrázek, Velikost: 3.36 MB
Fotografie Anna Löwyová Typ: JPG obrázek, Velikost: 3.46 MB
Medailonek rodina Löwy Typ: DOCX dokument, Velikost: 13.84 kB
Rodina Krausova
Nerudova 981
Tato rodina je typickým příkladem sekularizace v židovském prostředí. Krausův rod pocházel z Pravonína na Benešovsku, kde existovalo nejméně od 18. století významné židovské osídlení. Z tohoto rodu vzešla řada rabínů a učitelů náboženství.
Josef Kraus (1853-1915) jako rabín působil v řadě židovských obcí, včetně Berouna, kde také zemřel a je tu pohřben. Stejné duchovní povolání si vybrali i někteří jeho bratři. Na přelomu 19. a 20. století se ústup od náboženství a také od vícečlenných rodin v důsledku modernizace společnosti projevil i u Krausových. Josef měl nejméně sedm sourozenců, ale již jen čtyři děti a ve třetí generaci se počet dětí dále rapidně zmenšoval.
Syn Egon Kraus (1891-1942), se narodil v Nepomuku, kde jeho otec působil. Ani on, ani jeho dva bratři se nevydali na duchovní dráhu, ani se z nich nestali ortodoxní Židé. Ba co víc, Egon zcela opustil židovské náboženství, zřejmě v důsledku hrůz velké války, kterou naštěstí jako vysokoškolák nemusel absolvovat. Egona totiž uchvátila technika a věda. Během války vystudoval českou techniku v Praze a v roce 1919 se přistěhoval do Berouna, kde rovnou nastoupil do zdejšího cukrovaru. Ten tehdy patřil židovskému podnikateli Seligmanu Elbogenovi, mj. majiteli suchomastského zámku.
Hned příští rok po nastěhování do Berouna se oženil se sestrou své švagrové, 
Vilmou, roz. Frankenbuschovou (1901-1942), úřednicí v Praze, jež pocházela z obchodnického rodu z Heřmanova Městce. Obřad byl civilní, jeho nastávající, ač Židovka, byla rovněž bez vyznání. Odpadlictví od víry svého syna se Egonův otec naštěstí nedožil, nicméně ve dvacátých letech nešlo o nic výjimečného. Zda se oba novomanželé vzdali touhy po potomcích, nebo je mít nemohli, nevíme, každopádně děti po sobě nezanechali. Nastěhovali se do služebních bytů přímo u cukrovaru (dnes bytovky čp. 733-735/II, tehdy součást podniku čp. 135/II). Vilma se starala o domácnost, Egon pracoval v berounském cukrovaru jako odborný technický úředník provozu, a to až do roku 1930.
V té době již tento podnik spadal pod Pečeckou rafinerii cukru, a. s., založenou Elbogenem v Pečkách u Kolína, jejíž vedení si Krause povolalo jako odborníka do pobočného závodu, cukrovaru v Cerhenicích na Kolínsku. Zde s Vilmou žili dalších sedm let, než se roku 1937 opět vrátili do Berouna. Berounský cukrovar byl osudem Krausových až do března 1940. V té době se již nacházel pod německou správou, která v žádném případě nehodlala trpět mezi svými zaměstnanci „podřadné židovské elementy.“ Krausovi se museli ze svého bytu vystěhovat a rychle sehnat podnájem. Což se jim podařilo v právě dokončeném rodinném domku pražských majitelů čp. 981/II v Nerudově ulici. Ovšem jen dočasně, Beroun měl být podle nacistů co nejdříve judenrein, tudíž se museli vystěhovat pryč z města.
Poslední útočiště před deportací našli v říjnu 1941 v Nižboru u židovské majitelky domu čp. 184 v dnešní ulici Nad Hotelem. Do Berouna se vrátili jen nakrátko 22. února 1942, na shromaždiště deportovaných osob do Terezína. O tři týdny později je čekala další cesta vlakem, tentokrát už v dobytčácích, a to do ghetta Izbica poblíž vyhlazovacích táborů Sobibór a Bełzec. Zda podlehli strašlivým podmínkám v ghettu, nebo je nacisté zlikvidovali v některém ze jmenovaných táborů, již není známo. Podobně skončili i Egonovi sourozenci; původně rabínský rod pravonínských Krausů však i přes nenávist nacistů nepřestal zcela existovat.
Fotografie Egon Kraus Typ: JPEG obrázek, Velikost: 401.09 kB
Fotografie Vilma Krausová Typ: JPEG obrázek, Velikost: 435.13 kB
Medailonek rodina Krausova Typ: DOCX dokument, Velikost: 14.76 kB
-----------------------------------------------------
BEROUNSKÉ STOLPERSTEINY - 3. ETAPA
Rodina Reichmannova
Česká 60
Když rakouské císařství zavedlo zrušení téměř všech židovských omezení, znamenalo to šanci stěhovat se z venkovských obcí do měst. Mnoho Židů toho využilo, vždyť město poskytovalo mnohem větší obchodní možnosti. Také židovská komunita z Mořiny šla touto cestou. V roce 1862 do Berouna přesídlil obchodník s textiliemi Sigmund Sojka, kde si pronajal obchodní prostory v činžovním domě čp. 60 v České ulici. Jednu ze svých dcer, Karolinu, provdal za syna pražského školníka Samuela Reichmanna. Samozřejmě pod podmínkou, že jeho živnost zůstane napsaná na dceru, když už nápadníkovi obrazně řečeno čouhala sláma z bot. Ostatně také pocházel z velmi početné rodiny. Je také zajímavé, že oba rody pocházely z Prašného Újezdu na Rokycansku, což mj. dokládá velkou mobilitu židovské populace v druhé polovině 19. století.
Z manželství Karoliny a Samuela, uzavřeného roku 1879, vzešlo celkem pět dcer a jeden syn. Šlo vlastně o poslední generaci vícečetných rodin, na přelomu 19. a 20. století se tento demografický trend daný po staletí vysokou dětskou úmrtností zastavil. Předčasná smrt se nevyhnula ani této rodině, byť v pozdějším věku. Syna Oskara, který si vojnu odsloužil v anektované Bosně, přežil i světovou válku a odstěhoval se do Prahy, kde se živil jako obchodní zástupce, nakonec dostal roku 1925 neviditelný zabiják – tuberkulóza. Na ni zemřela dávno předtím, v roce 1903, v pouhých dvaceti letech i jeho sestra Berta. Tento postrach domácností, zdaleka nejen chudých, se za monarchie i první republiky stále držel na jednom z předních míst příčin úmrtí. Další dítě zemřelo krátce po porodu, takže staršího věku se nakonec ze šesti dětí dočkaly jen tři sestry: Emma (*1881), Otilie (*1886) a Adéla (*1892). Karolina Reichmannová vedla krámek s textilní metráží až do své smrti a když roku 1923 zemřel i její manžel, převzala živnost nejstarší dcera Emma. 
Ta měla evidentně obchodnické schopnosti, protože byla schopná vést obchodní jednání třeba i v dalekém Hamburku. S obchodem jí pomáhala nejmladší Adéla. 
Těžko říci, zda byly obchodem tak pohlceny, že se po celý život nevdaly, nebo to mělo jiné důvody. V každém případě lze na této rodině demonstrovat zásadní změnu v mentalitě společnosti. Jednak rapidní snížení počtu dětí, někdy až k bezdětnosti, jednak ženskou emancipaci, která si hledala cestičky i v konzervativním židovském společenství.
Sestry hospodařily dobře a pravidelně si ukládaly na horší časy, což s menším dědictvím po otci znamenalo, že se nemusely strachovat o budoucnost. Peníze ani nikam neinvestovaly, vlastně bydlely i podnikaly stále v činžovním domě čp. 60, který jim však nepatřil. Nájmy bývaly tehdy ještě velmi výhodné. Platilo to ostatně i o poslední sestře, 
pohledné Otilii, jež také zůstala svobodná. Rozhodně se nehodlala nechat utopit v regálech metráže, ani strávit život obsluhováním stále náročnějších zákaznic. Hned když dosáhla plnoletosti (24 let) se v roce 1912 odstěhovala do Prahy a našla si tam dobře placené místo u jednoho bankovního ústavu jako úřednice. V Praze žila rovněž jako svobodná a zřejmě jí to tak vyhovovalo. Ostatně Praha byla plná nejrůznějších lákadel a Otilie dokázala uspořit vysokou částku peněz, takže se chudoby nemusela obávat. Po nacistické okupaci a faktické implementaci rasových zákonů ji z banky propustili, a tak se přestěhovala zpět k sestrám, do svého rodiště. Také ony přišly ze stejných důvodů o svou živnost a musely se vystěhovat z Berouna vzhledem k údajnému nedostatku bytů na venkov, jako mnoho zdejších Židů. V srpnu 1941 našly přístřeší v sousedním Hýskově, v právě dostavěném rodinném domě čp. 305 místního pokrývače, který byl ochoten vzít k sobě všechny tři Židovky s tím, že mu nájmem pomohou splatit hypotéku. V té době žily už jen z úspor a i o ty nakonec přišly.
Poslední kapitola jejich společného života začala transportem Židů ze zdejšího regionu v únoru 1942. Jeden a půl roku doslova přežívaly v terezínském ghettu, kde se tehdy tísnilo kolem 50 tisíc lidí. Všechny tři sestry se shodou okolností dostaly do zvláštního transportu Dm, který odjel 6. září 1943 do Osvětimi. Transportovaní utvořili v rámci holokaustu abnormální fenomén – terezínský rodinný tábor, jakýsi tábor uprostřed vyhlazovacího tábora. Šlo zřejmě o snahu nacistů vytvořit falešný dojem pro představitele Mezinárodního červeného kříže. Emma, Otilie i Adéla zahynuly asi společně v roce 1944 během likvidace tohoto rodinného tábora. Podle svědků tehdy zněla ještě v plynových komorách československá státní hymna.
Fotografie Emma Reichmannová Typ: PNG obrázek, Velikost: 176.79 kB
Fotografie Otilie Reichmannová Typ: PNG obrázek, Velikost: 158.74 kB
Fotografie Adéla Reichmannová Typ: PNG obrázek, Velikost: 176.52 kB
Medailonek rodina Reichmannova Typ: DOCX dokument, Velikost: 17.33 kB
Rodina Frenklova
Havlíčkova 123
Malý domek čp. 33 na návsi v Obytcích u Klatov býval kdysi součástí nadačního panství maltézských rytířů. Obýval jej rod Frenklů, který v něm provozoval malý smíšený obchod. Zde se 
v roce 1910 narodil Emil Frenkl (též Fränkel). Po vychození školy v sousední obci jej ve čtrnácti letech čekalo stěhování do Klatov, které nabízely mnohem více možností, než malá vesnice. Ve městě se Emil vyučil jako řezník, byť vlastní živnost neměl. Bylo to výhodné, protože jeho příbuzní v Klatovech provozovali obchod s dobytkem. Poté, co si odsloužil vojenskou službu u plzeňského pěšího pluku, se zřejmě při jedné obchodní návštěvě seznámil s rodinou Hechtů z Berouna, kteří podnikali rovněž s dobytkem. V té době se totiž na Berounsko jatečný dobytek často dovážel z jiných oblastí.
Emil si vyhlédl Hechtovu dceru, o tři roky mladší Martu. Hechtův poměrně rozvětvený rod měl
původ v Suchomastech a okolních vsích. Teprve po zrušení omezení pohybu pro Židy ve druhé polovině 19. století se někteří jeho příslušníci stěhovali za lepším do Berouna nebo do Prahy. Ke spojení klatovských Frenklů a berounských Hechtů došlo v Praze v roce 1936. Hned po svatbě se Emil a Marta stěhovali do Hechtova velkého berounského domu v Havlíčkově ulici čp. 123 (stával na místě dnešního domu čp. 133). Dům byl, moderně řečeno, multifunkční. Bydlela zde Hechtova rodina, která zde zároveň provozovala živnost, paralelně se však většina domu pronajímala, jak bylo tehdy zvykem. V nájmu se zde střídalo kolem deseti rodin, jedna rodina, jedna místnost. Část přízemí sloužila od poloviny dvacátých let také jako řeznictví Antonína Čížka. Šlo o jednu z 19 provozoven tohoto druhu, nepočítaje v to koňské řezníky. A právě sem nastoupil jako nový zaměstnanec Emil Frenkl.
Zdá se, že se mu dařilo, ostatně bydlení zadarmo u tchána mělo své výhody. V srpnu 1937 se Frenklovým narodil syn Jiří. A zůstal také osamocen, což dokládá radikální změnu v plánování rodin, protože oba rodiče měli ještě řadu sourozenců. Ostatně ani politická situace nebyla zrovna příznivá. Atmosféra houstla a dvojí mobilizace na obranu proti Německu v roce 1938, které se musel účastnit i Frenkl, na náladě nikomu nepřidala.
Po vpádu nacistů následovala řada protižidovských opatření a omezení, která vyvrcholila nuceným propuštěním z práce a povinností opustit Beroun, aby mohly být zabrány židovské byty. To se samozřejmě týkalo i Emilova tchána Rudolfa Hechta. Společně si našli podnájem v domku čp. 168 v Loděnicích, ale pobyli zde jen několik měsíců. V únoru 1942 přišel příkaz k transportu do Terezína. Hned v březnu Frenklovi vyprovázeli k vlaku svého tchána, resp. otce; směřoval do ghetta Izbica, odkud se již nevrátil. Pro Frenklovi se čtyřletým synem Jiřím přišel osudový čas začátkem května téhož roku.
Jako jediní Židé z Berouna výjimečně směřovali do tábora Sobibór, dokončeného právě v té době, jednoho ze tří center Akce Reinhard pro likvidaci polských Židů. Přesněji řečeno, cílem měl být nedaleký pracovní tábor Ossowa, severně od Lublinu. Jenže do něj se vybírali jen mladší práceschopní muži. Rozhodně ne matky s dětmi. Pokud čtyřletý Jiří nezemřel po dvoudenní cestě v uzamčených dobytčácích na nedostatek vzduchu nebo vody, skončila pravděpodobně celá rodina v sobibórském vyhlazovacím centru, kde se velkokapacitně vraždilo oxidem uhelnatým ze spalovacích motorů.
Emil Frenkl přicházel roku 1936 do Berouna jistě s velkými nadějemi na nový, lepší život. Bohužel se rozplynuly, nicméně před nacisty by stejně neunikl. Město Klatovy postavilo roku 2012 nedaleko tamní synagogy velký památník všem 263 zavražděným klatovským Židům. Mezi jmény najdete i celé Emilovo příbuzenstvo.
Fotografie Emil Frenkl Typ: PNG obrázek, Velikost: 147.65 kB
Fotografie Marta Frenklová Typ: PNG obrázek, Velikost: 143.42 kB
Medailonek rodina Frenklova Typ: DOCX dokument, Velikost: 17.28 kB
Hermína Segerová (1874-1942)
Svatojánská 202
V mrazivém únorovém dni roku 1898 byl na starobylém liteňském židovském hřbitově tamním pohřebním bratrstvem uložen do země Simon Friedenthal (1826-1898), někdejší obchodník. Přišel do Litně s manželkou a dvěma dětmi z Kostelce nad Labem, ale jeho rod snad pocházel z Jihlavska. Zanechal po sobě nejméně dvě dcery. Nás budou zajímat osudy Hermíny Friedenthalové.
Narodila se roku 1874 v Kostelci nad Labem, kde tehdy existovala poměrně velká židovská komunita. Již o dva roky později se rodina stěhovala do Litně u Berouna. Její otec zde kromě obchodu také působil jako kantor při tamní synagoze, možná i to byl důvod přesídlení. Krátce po pohřbu se čtyřiadvacetiletá Hermína přestěhovala do Berouna, kde se živila porůznu jako soukromá švadlena a pletařka. Otec dcerám nijak velký majetek nezanechal, a tak častější stěhování po levných bytových domech bylo důsledkem tohoto nevýnosného povolání. Zřejmě také kvůli finančnímu zajištění se v roce 1904 odhodlala ke sňatku s obchodním cestujícím Richardem Segerem. Žel toto rozhodnutí, osudové pro další život Hermíny, se ukázalo jako nešťastné.
Páru se ještě téhož roku narodil syn Karel. To však jeho otci, který neustále cestoval za zákazníky, nijak nebránilo, aby se s Hermínou hned následujícího roku nerozvedl. O důvodech se můžeme jen dohadovat. Nešlo ovšem o rozvod v dnešním slova smyslu, ale o rozvod od stolu a lože, kdy manželství v právním smyslu nadále trvalo. Doplatil na to malý Karel, který zůstával u matky i poté, když se jeho otec natrvalo v roce 1912 odstěhoval do Prahy.
V roce 1917 požádal Richard Seger o rozluku, tedy úplné zrušení manželství (to si tehdy mohli dovolit pouze jinověrci a osoby bez vyznání, u katolíků manželství končilo až smrtí jednoho z manželů). Pražský soud nakonec přiřkl syna otci a malý Karel, dosud žijící s matkou, se s ní musel rozloučit. Šlo o většinový postup, rozhodující váhu měl zkrátka živitel rodiny. Opět však zasáhl nečekaně osud. Patnáctiletý Karel na prahu svého života v roce 1919 náhle umírá, možná na španělskou chřipku či jiné onemocnění, kvůli chybějící matrice to nevíme přesně. Hermínu čekal neradostný osud: nejenže přišla o syna, ale musela se těžko protloukat i z finančního hlediska. Její život ztratil smysl a už se ani nepokoušela o hledání dalšího partnera. Zůstala sama, přestěhovala se do levného činžovního domu ve Svatojanské ulici na Závodí, který sdílela s mnoha dalšími sociálně slabými rodinami.
O životní situaci Hermíny víc, než co jiného svědčí její celoživotní úspory v roce 1941: celých padesát korun. Po německé okupaci už jen zbývalo finále Hermínina nešťastného života. Spolu s většinou berounských Židů odjíždí 22. února přes Kladno do terezínského ghetta. Neskutečnou ironií osudu se po mnoha letech setkává nejen se sestrou Františkou, ale i s bývalým švagrem i švagrovou.
V té době je její někdejší manžel již ve východním Polsku. Odjel v jednom z prvních transportů, a to na podzim 1941 do Lodže. Pokud nezemřel kvůli otřesným podmínkám v tamním ghettu, tak jeho život skončil asi v nedalekém vyhlazovacím táboře Chelmno. Toho nejhoršího byla nakonec Hermína milostivě ušetřena: dva měsíce po příjezdu, 24. dubna 1942, umírá osmašedesátiletá žena v nevytápěných terezínských kasárnách na zápal plic. Její ostatky dosud leží na po válce zřízeném židovském hřbitově, kdesi ve společné jámě v Bohušovické kotlině, protože spalování nacisté zavedli až o několik měsíců později. Komu asi patřily její poslední vzpomínky…
Fotografie Hermína Segerová Typ: PNG obrázek, Velikost: 218.64 kB
Medailonek Hermína Segerová Typ: DOCX dokument, Velikost: 16.8 kB
Emil Körper (1906-1943)
Náměstí Marie Poštové 854
viz medailonek rodina Körperova - 2. etapa
Anna Löwyová (1906-1943)
Náměstí Marie Poštové
viz medailonek rodina Löwyova - 2. etapa
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
BEROUNSKÉ STOLPERSTEINY - 4. ETAPA
Rodina Weilova
Husovo náměstí 83
Příběh berounské rodiny Weilů je svým způsobem mimořádný. Jeho nitky vedou až do dalekého jihomoravského Mikulova, druhého největšího ghetta po Praze. Jeho početnost byla dána tím, že se zde usadilo mnoho Židů vyhnaných v 17. století z Vídně a Rakous. Včetně rodiny Gewitschových. Po zrušení protižidovských omezení se po roce 1849, jako mnoho jiných, odstěhovalo zpět do Rakous. Leopold a Karolina Gewitschovi se usadili v dolnorakouské metropoli Linec. Po svatbě v roce 1871 se jim postupně narodily tři děti, ale po posledním porodu Karolina zemřela. Leopold nebyl schopen se o malá dítka postarat, a tak si vzpomněl, že kdesi v Čechách žije bezdětná matka jeho právě zesnulé manželky. Oním místem byl Beroun a ona teta se jmenovala Alžběta Weilová.
Druhá část příběhu má počátek ve starobylém Tetíně, kde žila velmi početná židovská komunita s vlastní synagogou, byť nedosahovala velikosti diaspory liteňské a mořinské. Po roce 1849 komunita zanikla, protože Židé se odstěhovali do Berouna, Prahy a jinam, kde měli lepší životní vyhlídky. Také Weilovi, kteří měli původně na starost panskou vinopalnu u zámečku. Dva ze synů se vyučili řezníky, tzv. košeráky, což pro zdejší komunitu představovalo zásadní podmínku existence. Nejenže byl podle tradice omezen výběr druhů poživatelného masa, zvíře muselo být správným, předepsaným způsobem poraženo a maso případně upraveno. Oba bratři se přestěhovali do Loděnice. Když živnostenský řád od jara 1860 rozbil starou cechovní organizaci, do níž Židé neměli přístup, hned následujícího roku se jeden z nich, David Weil (1834-1907) usadil v Berouně. Jako jediný košer řezník ve městě prosperoval. Koupil si měšťanský dům 83/I na náměstí. Šlo o rozsáhlý podnik s dílnou, udírnou, chladírnou, stájí s krávou a koněm. Do dvora se vjíždělo z Pivovarské, dnes již neexistujícími vraty. Také mu patřil dnes již neexistující dům čp. 102/I na křížení Slapské a Havlíčkovi; ten pronajímal několika rodinám. David se oženil, ale manželům chyběly ke štěstí děti.
A tak se roku 1875 konečně protnuly osudy Weilů a Gewitschů. Malý Alfred Gewitsch (1873-1942) doputoval z Linze do Berouna a stal se Alfrédem Weilem. Osvojování nebo pěstounství zčásti nebo úplně osiřelých dětí bývalo sice běžné, ale ve zdejším regionu (mimo Hořovicko) byla praxe natolik rozšířená, že tu až do vzniku první republiky neexistoval žádný sirotčinec!
Alfréd se vyučil otcovo řemeslo a po jeho smrti řeznictví převzal. V roce 1913 uzavřel sňatek a Marií Kohnovou z Lounska, a to v pražské synagoze, přičemž obřad vedl sám vrchní zemský rabín. Krátce nato došlo manželství naplnění a manželům se narodili dva synové Rudolf (1914) a Karel (1916).
Nová generace již ve stopách svých otců kráčet nechtěla. Oba bratři vystudovali berounskou obchodní akademii. Zatímco mladší Karel odešel do krušnohorského Perninku u Nejdku, kde pracoval jako bankovní úředník. Starší Rudolf měl poněkud vyšší ambice. Vystudoval Vysokou školu obchodní v Praze a v roce 1936 odešel učit obchodní nauku na Státní obchodní akademii v Banské Bystrici, jednu z nejstarších středních škol na Slovensku. Čeští učitelé po vzniku republiky ve velkém odcházeli pomáhat Slovensku a Rudolf byl mezi nimi. Jenže nikoli nadlouho, protože šířící se jed národního šovinismu otrávil také Slováky. Po mnichovské dohodě Hlinkova garda vyháněla Čechy zpět. V roce 1939 proto Rudolf přijal místo na rakovnické obchodní akademii, ale zakrátko se vrátil do Berouna. V té doby se doma nacházel i jeho mladší bratr Karel, vyhnaný z pohraničí na podzim 1938 pro změnu sudetskými henleinovci. V té době oba bratři, jako mnoho dalších Židů, přestoupili ke katolictví v bláhové naději, že je to ochrání před nacisty.
Hned v roce 1939 přišli o majetek a roku 1940 byla celá rodina deportována na nucené zemědělské práce do statku v Hýskově čp. 13, kde pracovali i další Židé z Berouna. Začátkem roku 1942 přišel příkaz k odjezdu do terezínského ghetta. Alfréd, onen linecký osvojenec, podlehl nemocem naštěstí ještě v ghettu 13. května 1943. Jeho manželku Marie a syny čekala v září 1944 cesta dobytčáky do osvětimského vyhlazovacího tábora Březinka. Marie zde zahynula zcela určitě. Rudolf zřejmě také, nebo snad zemřel během evakuačních transportů vězňů před blížící se Rudou armádou či na některém pochodu smrti; jeho osud už zůstane neobjasněn. V každém případě jeho mladší bratr Karel se dostal až do KZ Dachau u Mnichova – satelitního komplexu Kaufering, kde osvětimští vězni stavěli podzemní továrnu pro výrobu historicky prvních proudových stíhaček Me 262. Spali v polozemnicích pokrytých hlínou a pracovali až do úplného vysílení („Vernichtung durch Arbeit“; likvidace prací). Dva měsíce po příjezdu, 12. prosince 1944 (podle jiné evidence až 5. 1. 1945), Karel Weil podlehl vyčerpání a zřejmě i podchlazení. Uprostřed jedné války se narodil, aby v průběhu té druhé zahynul v pouhých osmadvaceti. Tak skončil jeden sen o rovnoprávnosti národů a spravedlnosti…
Řeznictví po válce hned zabrali komunisté, byť ho museli nakrátko neochotně vrátit jedinému vzdálenému příbuznému, který přežil. Vzápětí řeznictví znovu znárodnili, ale jeho provoz beztak skončil v šedesátých letech. Nahradila jej cukrárna, jejíž mlsné zákaznice si sotva vzpomněly, že se tu kdysi prodávalo košer maso.
Fotografie Rudolf Weil Typ: JPG obrázek, Velikost: 36.02 kB
Medailonek rodina Weilova Typ: DOCX dokument, Velikost: 17.07 kB
Rodina Kohnova
Kaplířova 567
Nenápadný rodinný domek na Závodí v Kaplířově ulici čp. 567 se stal v letech 1939-1945 němým svědkem převratných událostí i mnoha nájemníků, nezřídka nezvaných. Než se k nim dostaneme, musíme se nejprve seznámit s jeho staviteli, rodinou berounských Kohnů. Nebo lépe: pražských Kohnů, protože do Berouna se přistěhovali teprve pár let před válkou.
Jejich rod pocházel z vesnic kolem Týna nad Vltavou, kde existovalo židovské osídlení už v 17. století, vesměs německojazyčné, vzhledem k tamní převaze německého etnika.
Jeden z místních obchodníků, Josef Kohn (1841-1912), se rozhodl, že zkusí štěstí ve větším městě a zvolil rovnou Prahu. Když se do zemského hlavního města v roce 1885 přestěhoval, tak vsadil na správnou kartu a nebál se riskovat. Otevřel obchod s tehdy úplnou novinkou: postelemi s patentními pružinovými matracemi, které ve městech pomalu nahrazovaly klasické slamníky. Jeden z jeho synů, Otto Kohn (1870-1925), podnikavý mladík, který se oženil se svojí vyvolenou Reginou Fischl z Týna v roce 1896 dokonce až v New Yorku, se naopak uchytil nikoli jako podnikatel, ale manažer. Po návratu z Ameriky se Otto s novomanželkou stěhoval do Prahy. Začínal jako pouhý zaměstnanec u starobylé a velmi vážené pražské židovské rodiny Wehle, která vyráběla klobouky a vedla jeden z největších velkoobchodů s tímto módním a velmi žádaným zbožím přímo v centru Prahy. Otto se nakonec stal jedním ze dvou ředitelů firmy Emil Wehle & Co. Postupně se mu narodily tři děti: Ervín (1897), Evžen (1899) a Valerie (1905). Všechny tři se již počeštily, byť doma u rodičů zřejmě používaly stále němčinu. Oba bratři kráčeli v otcových stopách jako obchodníci.
Starší Ervín se stal obchodním zástupcem firmy E. Wehle, kde jeho otec udělal velkou kariéru. Roku 1930 pojal za ženu berounskou dámskou krejčovou Žofii Ohnheiserovou (1903-1971). Navzdory jménu šlo o českou rodinu inspektora státní dráhy, již zesnulého, původem z Peček u Kolína. Zatímco Ervín byl izraelita, ona katolička, takže v úvahu připadal pouze úřední sňatek, jinak by některý ze snoubenců musel změnit víru. Žofie bydlela s matkou u Berounky na Závodí, a tak si Ervín pro svou rodinu našel nový domov právě v této čtvrti, jen poněkud výše.
V roce 1932 si za hypotéku u městské spořitelny ve výši 50 tisíc korun nechal postavit domek. Jen ty vytoužení pokračovatelé rodu se bohužel nedostavili, rodina zůstala bezdětná. Ihned po dostavění domku jednu až dvě místnosti začali pronajímat, což byl tehdy velmi častý způsob splácení hypotéky, zvlášť v hospodářské krizi. Žofie si vzala k sobě i matku a celý domek rodičů tak sloužil jako nájemní dům a pomáhal sanovat dluh u spořitelny.
Okupace zbytku Československa vše změnila. S postupujícími protižidovskými opatřeními stoupala nervozita v rodině. Ervín přišel o práci, žili jen z nájmů a úspor. Pravděpodobně on nakonec přesvědčil manželku, že bude nejrozumnější, když se rozvedou a Žofie zabrání konfiskaci jejich domku, možná to bylo jinak. Podobně uvažovaly mnohé jiné národnostně smíšené rodiny. Nemohl tušit, že trvající manželství by mu možná zachránilo život. Jenže události běžely rychleji. V únoru 1941 došlo nejprve k rozvodu (tehdy odloučení) a v dubnu téhož roku k rozloučení (dnes rozvod). Ovšem Ervín v té době už nemohl disponovat dvojí polovinou domu. Ten si koncem roku 1941 jako své nové bydliště vyhlédl říšskoněmecký nucený správce židovského majetku v Berouně, esesák a agent vojenské rozvědky Nicolaus de nobile Tartaglia (1903-1944). Rychle se zbavil Kohnových i nájemníků, domek tzv. arizoval a obýval jej do roku 1943, než zabral mnohem větší židovskou vilu v Hlásné Třebani.
Ervín Kohn si najal jiný byt na Závodí, Žofie se vrátila s matkou do jejího domku. Počátkem roku čekala Kohna deportace do Terezína a 11. března 1942 do tzv. tranzitního ghetta Izbica; šlo o vůbec první tranzit nepolských Židů, z nichž většina skončila ve vyhlazovacích centrech Bełżec a Sobibor. Do Izbice jej následoval krátce poté mladší bratr Evžen. Zatímco u něho je náhodou známo přesné datum a místo úmrtí, Ervínův osud zůstává nejasný. Na jaře 1943 proběhla likvidace zbylých Židů v Izbici, ale Ervín v té době asi už nebyl naživu. Nepřežila ani mladší sestra Valerie, stejně jako početná rodina jeho pražského zaměstnavatele.
Žofii Kohnovou čekal po válce, kromě úklidu po německých uprchlících z Pruska, kteří obsadili domek Kohnových, ještě jeden boj – s československými úřady o rodinný majetek. Anulace rozluky manželství na základě zvláštního zákona č. 198/1946 Sb. šla snadno, ale snaha o restituci domu jí zabrala tři roky. Nakonec jej prodala a po dokončení Velkého sídliště se přestěhovala do bytu. Manželova jména se nikdy nezbavila, ani během války po rozluce, a už se znovu nevdala. Osamělost zaháněla prací až do poslední chvíle. Z krejčové se vypracovala na vedoucí krejčovství na rohu hlavního náměstí (dnes U Aleny, čp. 175). Svého manžela přežila o třicet let.
Fotografie Ervín Kohn Typ: JPG obrázek, Velikost: 35.8 kB
Medailonek rodina Kohnova Typ: DOCX dokument, Velikost: 16.83 kB
Rodina Roubíčkova
Husovo náměstí 46
Krátce před zrušením poddanství žila v Koněprusech početná rodina Roubíčků, obchodníků, která náležela k suchomastskému panství. V Suchomastech existovala kdysi větší židovská obec s vlastním hřbitovem, dnes již zaniklým, je tedy možné, že původně pocházeli odsud. Z Koněprus, kde provozovali panskou vinopalnu, se po roce 1849, když to už zákon umožňoval, téměř všichni přestěhovali většinou do Berouna nebo do Prahy. Až na jednu část rodiny, která se již roku 1847 usadila na Jarově. Začínali jako obchodníci ve dvoře malého hospodářství čp. 6 (zbořeno, na jeho místě stojí dům čp. 72). Hned, jak zákon povolil Židům vlastnictví půdy, tak Josef Roubíček koupil pole a domek čp. 17 přímo na návsi, který rozšířil a začal hospodařit jako sedlák. Když zestárl, předal obchod i statek synu Markusovi (1838-1892) a sám se přestěhoval k jednomu ze synů, který vedl v Berouně úspěšné železářství (dnes Muzeum Českého krasu).
Markus se snažil, jak jen mohl a dokázal, že Židé nemají v krvi jen obchod, ale také dovedou úspěšně sedlačit. Roku 1869 se oženil s Annou Reinischovou z židovské obce Tetín. Nestal se sice největším sedlákem ve vsi, ostatně vedl s manželkou a dětmi ještě obchod, ale dařilo se mu. Zásluhu na tom měla mj. rozvětvená síť příbuzných, která dodávala do jeho obchodu, jediném na Jarově, nepochybně i kvalitní železné zemědělské a jiné nářadí, jež se do roku 1887 vyrábělo v popovických hamrech. Nakonec to dotáhl na sedm hektarů, k transportu zboží i orbě sloužily dva koně, ve stájích pečoval o čtyři krávy, kvě kozy, po dvoře pobíhaly slepice a husy. Navíc původní nemovitost čp. 6 pronajímal od konce 80. let 19. století dvěma rodinám dělníkům, nejčastěji z králodvorské cementárny. Přestože měl k ruce děvečku a čeledína, pracoval až přespříliš. Ve dvaapadesáti zemřel na celkové vysílení a zanechal po sobě ženu a několik dětí.
Hospodaření převzal syn Ludvík (1873-1943) společně s matkou, zatímco mladší Rudolf (1884-1951) se později věnoval obchodu se železem, jako jeho příbuzní v Berouně, a usadil se v Podmoklech u Děčína. Nejstarší Adolf (*1869) byl těžce postižen a Ludvík s matkou se o něj až do smrti starali. Nakonec se v pražské synagoze roku 1906 oženil s Otilii Franklovou (1884-1943) z Hýskova a o dva roky později se jim narodilo jediné dítě: dcera Olga. Tím šťastné události pomalu končily. Nejprve zemřela matka (1912), poté musel narukovat do světové války a v červenci 1916 vyhořel i zbytek usedlosti čp. 6. Ludvík válku přežil, ale jak se postupně hlásilo stáří, začal se postupně zbavovat polností, až mu zbyly jen dva hektary. Nakonec vše pronajal a ve třiašedesáti se s manželkou přestěhoval v roce 1936 do Berouna, do nájemního domu čp. 46/I. Pronájem statku a úspěšné investice do cenných papírů mu umožnily odejít na klidný odpočinek. Ten však dlouho netrval.
Po nacistické okupaci se po všech možných represích Ludvík 
s manželkou Otilií museli v dubnu 1941 vystěhovat z Berouna do Hýskova, v únoru 1942 následoval transport do ghetta Terezín. Zde se shledali s dcerou Olgou Goldsteinovou i desetiletým vnukem, kteří žili v Borutíně u Sedlčan. V lednu 1943 je vyprovázeli k transportu do Osvětimi. Ještě téhož roku je následovali i jarovští Roubíčkové, ale tentokrát šlo o deportace do terezínského rodinného tábora uvnitř Osvětimi-Březinka. Ten příslušníci SS sice likvidovali až v roce 1944, ale toho se Roubíčkovi asi už nedožili. Pouze jediný, původem jarovský Žid přežil – Ludvíkův bratr Rudolf, kterému se podařilo v říjnu 1939 jako zázrakem emigrovat do Palestiny, odkud se po válce vrátil zpět do Podmokel.
Statek čp. 17 již dávno před válkou Roubíček přislíbil přenechat obci ke kulturním účelům. Jeho přání se mu v podstatě splnilo a Jarovští, kteří zde občas slaví rodinné události, asi nic netuší o jeho dávných majitelích.
Fotografie Ludvík Roubíček Typ: JPG obrázek, Velikost: 42.99 kB
Fotografie Otilie Roubíčková Typ: JPG obrázek, Velikost: 42.22 kB
Medailonek rodina Roubíčkova Typ: DOCX dokument, Velikost: 16.02 kB
Zdroj fotografií: Státní okresní archiv Beroun
Texty medailonků: Jiří Topinka